Monitoring médií


Datum:  Zobrazit


Nepočítáme s omezením počtu exekutorských úřadů, uvedl zástupce ministerstva

16.11.2018 - ceska-justice.cz (Politika)

Pokud nebyla exekuce zahájena, bude moci si exekutora věřitel vybrat, a další exekuce na téhož dlužníka už půjdou k tomu samému exekutorovi. To je jeden z bodů připravované novely občanského soudního řádu (OSŘ) a exekučního řádu (EŘ), kterou hodlá v nejbližší době předložit Ministerstvo spravedlnosti do vlády, a která byla představena na sympoziu Pražského právnického podzimu Aktuální problémy exekucí, které uspořádala Stálá konference českého práva. Zástupce ministerstva pak uvedl, že resort již nechce omezovat počet exekutorských úřadů.

Jak připomněl začátkem vystoupení prezident Exekutorské komory Vladimír Plášil, OSŘ byl novelizován více než třísetkrát, EŘ čtyřicetkrát. Neustálé novelizace komplikují práci soudů, exekutorů, veřejnosti i účastníků řízení. Největším problémem přitom je neexistence koncepce a nahodilé změny.

Nový EŘ by měl být oddělen od Civilního řádu soudního, který by měl být jednotný pro všechny typy řízení, přičemž bychom měli podle Plášila akceptovat zahraniční zkušenosti.

Vyřešit by se měla otázka teritoriality, odstranění vícekolejnosti ve vymáhání pohledávek, tak aby exekutoři mohli provádět i výkon rozhodnutí, a zjednodušení odpisů u nevymožitelných pohledávek. „Zcela zásadní je otázka koncentrace řízení, aby se zabránilo ping pongu mezi soudy a exekutory. Stát by měl rovněž přistoupit ke snížení DPH, čímž by došlo ke zlevnění exekucí, a také by měl být nastaven plynulejší přechod mezi exekucí a insolvencí, což by vyřešily zprávy o insolvenci“ řekl Plášil dále. I samotné soudní řízení je zdlouhavé a drahé, proto by se měla posílit úloha exekutora jakožto mediátora a zavést institut předžalobní výzvy. „Největší problémem ale je nevyřešené právní postavení soudních exekutorů – tedy zda jde o podnikatele či úřední osoby,“ uzavřel svůj projev prezident EK ČR.

Podle předsedy podvýboru pro insolvence, exekuce a oddlužení Marka Výborného (KDU-ČSL) by se měli poslanci vrátit k otázce, zda mohou exekutoři vykonávat funkci insolvenčního správce. Připomněl, že v ÚPV pro toto řešení nakonec byl pouze on a předseda výboru Marek Benda (ODS).

Zmínil rovněž návrh Pirátů na zavedení místní příslušnosti, a s tím, že vláda k němu vyjádřila nesouhlasné stanovisko, a navíc připravuje vlastní návrh. Ten by měl vycházet z koncentrace exekucí jednoho dlužníka u jednoho exekutora, řešit by měl zastavení bezvýsledných exekucí i náklady exekučního řízení. Tři základní problémy exekucí – jejich velký počet, náklady, a to, že se exekuce táhnou, prodlužují se a tím dlužníci zůstávají v dluhové pasti, by vyřešily povinné zálohy, které by se opakovaly po dvou letech, v případě, že by měl věřitel zájem v exekuci pokračovat.

Poslanec Marek Výborný Foto: Facebook Pokud se týká slučování exekucí u prvního exekutora, kterému by byla exekuce přidělena podle kolečka, jak navrhují Piráti, i podle vládního návrhu, mají oba návrhy nevýhodu v tom, že věřitel nebude moci rozhodnout o výběru exekutora. Tím navíc vznikne nerovnost mezi exekutory, protože by to zakládalo exkluzivitu prvního exekutora. „Stát by měl exekutora vybírat podle bydliště dlužníka,“ myslí si Výborný. Zmínil v této souvislosti i to, že by mohlo v tomto případě dojít k rozdělení na státní, respektive veřejnoprávní, a soukromé věřitele, kteří by měli i nadále právo vybírat si exekutora. Pokud se týká snazšího odpisu pohledávek, nestaví se k tomu jak MF, tak MS negativně, nicméně je podle Výborného složité zjišťovat solventnost dlužníka. „Je otázka, na základě čeho by vznikala zpráva o solventnosti,“ uzavřel Výborný.

Počet úřadů neomezíme

Připravovanou novelu EŘ a OSŘ představil Ondřej Zezulka z legislativního odboru ministerstva spravedlnosti. Úvodem připomněl, že vláda vrátila návrh, který vycházel z původního návrhu exministra Roberta Pelikána k dopracování. Návrh je postaven na tom, že pokud nebyla exekuce zahájena, bude moci si exekutora věřitel vybrat, a další exekuce na téhož dlužníka už půjdou k tomu samému exekutorovi.

Návrh také počítá rovně s obligatorní zálohou na náklady exekuce, přičemž budou existovat výjimky, například při vymáhání dluhů na výživném či za pracovní úraz. „V takovém případě může soud rozhodnout o nezaplacení zálohy.“ Pokud bude chtít věřitel po dvou letech v exekuci dále pokračovat, bude muset složit další zálohu, přičemž celá exekuce nesmí přesáhnout osm let. Návrh počítá rovněž s opravením základu daně u bezvýsledných exekucí, a s náhradou výdajů u plátců mzdy. Nepočítá se nicméně se zavedením chráněného účtu, protože by to bylo příliš složité. Zezulka rovněž zmínil záměr přesunout výběr justičních pohledávek na Celní správu. „MS nepočítá s omezením počtu exekutorských úřadů, jak předpokládal předchozí ministr,“ konstatoval k jednomu z dosud sporných bodů mezi Ministerstvem a Exekutorskou komorou.

Počet exekucí klesá a zadlužujeme se zdravěji, konstatoval prezident České asociace věřitelů Pavel Staněk. Jak dále řekl, teritorialita nesníží náklady pro dlužníky. Varoval, že její zavedení nezpůsobí nárůst vymožených pohledávek, ale naopak pokles. Dokladoval to na příkladu sousedního Slovenska, kde výtěžnost podle něj poklesla o 90 %. Návrh MS spočívající v zásadě jeden dlužník, jeden exekutor může zhoršit dostupnost exekutora pro věřitele. Za zásadní spolu s dalšími vystupujícími považuje Staněk snížení DPH u nákladů řízení, jednodušší pravidla pro odpis pohledávek. „Stát by měl rovněž reagovat na účelové snahy dlužníků o prodloužení řízení,“ dodal.

Místopředseda NS Roman Fiala Foto: PPP K problematice exekucí se vyjádřila i řady vystupujících soudců. „Ptejme se, zda oddlužení nedemoralizuje střední třídu, která poctivě své závazky platí, a v důsledku platí i náklady oddlužení,“ řekl v úvodu svého příspěvku místopředseda Nejvyššího soudu Roman Fiala. Jak dále uvedl, procesní právo má být cestou od porušeného práva k napravenému. Rekodifikace civilního procesního práva by měla být zároveň i redefinicí procesu. „Uvažujme o procesu neideologickém,“ řekl dále s tím, že NS chce využít spolupráce s exekutory při předávání analytických informací.

Exekuce jsou oblíbené předvolební, a obávám se, že už i povolební politické téma. Je to pro nás standardní situace, že v jednom řízení je několik novelizací, a to účastníkům mnohdy zavaří,“ konstatovala ve svém vystoupení soudkyně Krajského soud v Praze Martina Kasíková. „Byli bychom rádi, kdyby se nás zákonodárci ptali, co by novely přinesly,“ dodala Kasíková s tím, že problémem jsou i chybějící přechodná ustanovení. „Advokát, který zastupuje v exekučním řízení, netuší, jak dopadne.“

Rovněž podle Jaroslava Mádra, místopředsedy Krajského soudu v Brně, pobočka Jihlava by přechodným ustanovením měla být věnována stejná pozornost jako legislativním návrhům. „Dříve jsem každou novelu vítal, dneska se jí spíše bojím,“ dodal závěrem.

Není důležitá teritorialita, ale to, aby měl každý dlužník svého exekutora, prohlásil předseda Krajského soudu v Praze Ljubomír Drápal. Jak dále řekl, zjišťování majetku dlužníka soudní cestou je nejdelším způsobem. O solventnosti by podle něj měl rozhodovat finanční úřad, který zná finanční situaci dlužníka.

Základním požadavkem exekučního řízení má být koncentrace řízení, které by se mělo koncentrovat u exekutora, prohlásil soudce Ústavního soudu Jaromír Jirsa. Zkritizoval rovněž záměr soustředit výkon rozhodnutí u Celní správy, s tím, že by se měl soustředit u exekutorů. Ohledně připravovaného civilního procesního kodexu Jirsa konstatoval, že by se do něj měly být včleněny všechny typy řízení, včetně insolvenčního a exekučního řízení.

Dušan Šrámek


ÚS zamítl stížnost na vyloučení soudce Šabaty z kauzy bratří Zemků. Rozhodnutí NS ale označil za přepjaté

16.11.2018 - ceska-justice.cz (Justice)

Jakkoli Ústavní soud (ÚS) může souhlasit s názorem Alexandra a Zdeňka Zemků, že důvod pro odvolání soudce ze senátu Nejvyššího soudu Petra Šabaty určeného pro projednávání jejich případu může působit poněkud přepjatě, neznamená to samo o sobě porušení ústavních pravidel. ÚS tak rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové.

Soudce Šabata, jehož senátu byl přidělen případ solárních elektráren na Chomutovsku bratří Zemků, se z projednávání vyloučil kvůli možné podjatosti. Údajně se mohl loni na tenisovém turnaji Roland Garros Paříži setkat s otcem bratrů, Zdeňkem Zemkem starším. Ten ovšem v dodatku k ústavní stížnosti uvedl, že uvedený rok na turnaji vůbec nebyl. Celou dobu se nacházel v České republice a k setkání tak nemohlo dojít. V době konání turnaje se mu totiž narodil syn a proto zůstal nablízku rodině.

Šabata po přidělení případu sám předložil kolegům k úvaze, zda by kvůli možným pochybnostem o nestrannosti neměl být z projednávání kauzy vyloučen. Nakonec se tak skutečně stalo.

Usnesení Nejvyššího soudu pak uvádí, že i když neexistuje reálný důvod k pochybnostem o nestrannosti a nezávislosti, „nelze přehlížet případnou existenci kolektivního přesvědčení, že takový důvod existuje“. Ve třetím senátu NS jsou kromě Šabaty ještě Vladimír Jurka, Pavel Šilhavecký, Aleš Holík a Daniel Broukal.

Setkat se nemohli, což na možné podjatosti podle ÚS nic nemění

Podle Ústavního soudu, který ve věci rozhodl usnesením 13. listopadu, nebyla ústavní práva stěžovatelů porušena. „Podjatost soudce je komplexní kategorií, která není dána nějakým objektivním kritériem, které by bylo platné pro všechny případy a okolnosti, ale vždy vyžaduje individuální hodnocení. Nadto je patrné, že rozhodování o podjatosti soudců je podřízeno i tomu, jak se jeví, a nikoli pouze kritériím objektivním. Je proto dostatečné, když soudce může zavdat dojem podjatosti,“ uvádí ÚS a svoji argumentaci doplňuje rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva (Delcourt proti Belgii ze dne 17. 1. 1970 č. 2685/65) nebo nálezem sp. zn. Pl. ÚS 13/06 ze dne 8. 7. 2008 (N 126/50 SbNU 97). „Na tom nic nemění ani čestné prohlášení otce stěžovatelů, neboť Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí zdůraznil potencialitu podjatosti, a nikoli reálné setkání soudce s ním,“ dodávají ústavní soudci.

Ústavní soud také zdůraznil, že není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví. Není proto oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci obecných soudů, pokud postupují v souladu s pravidly ústavního práva. „Přestože ústavní stížností napadené usnesení působí poněkud přepjatě, není to důvod, pro který by mělo být označeno za zasahující do základních práv a svobod stěžovatelů. Ústavní stížnost je proto z těchto důvodů zjevně neopodstatněná,“ stojí v usnesení. Podle ÚS je také nutno uvést, že Nejvyšší soud rozhodl na základě návrhu člena senátu. „Nejedná se tak o případ, kdy by mohli být z malicherných důvodů dosazováni soudci „vhodní“ pro konkrétní věc, a naopak odvoláváni soudci „nepohodlní“.“

Podle advokáta Zdeňka Koudelky, který stížnost podával, postup Nejvyššího soudu vybočuje z dosavadní praxe a judikatury. „Nejvyššímu soudu k vyloučení soudce stačilo to, že se možná v nějaké hospodě setkal s otcem obžalovaných. Přitom takovéto setkání by muselo být náhodné, protože ani otec obžalovaných, ani soudce Šabata nevěděli, že vůbec za rok bude podáno nějaké dovolání, když nebyl ještě znám rozsudek odvolacího soudu, a už vůbec nemohli vědět, že budoucí dovolání bude mít ve svém senátě soudce Petr Šabata. Vůbec není tvrzeno, že si tito lidé vzájemně bavili a už vůbec není tvrzeno, že to mělo jakoukoli souvislost s případem,“ uvádí advokát ve stížnosti. Pokud by tak postupovaly soudy obecně, mohl by být z projednávání věci podle něj vyloučen prakticky jakýkoliv soudce na kterémkoliv stupni. „Jde o cestu do pekel, kdy jakýkoliv soudce se bude moci lehce zbavit případu, který nechce soudit tím, že řekne, že se s rodičem obžalovaného před rokem možná setkal v hospodě, v divadle atd.,“ dodává Koudelka. Zemkové podle něj přišli o právo na zákonného soudce.

Rozhodli za šest dní

Zásahem do ústavních práv nebylo podle ÚS ani to, že bratři Zemkové o jednání NS o vyloučení soudce nevěděli. „Jestliže soud rozhoduje bez veřejného jednání o tak zásadní věci, které se dotýká obžalovaných, což je i právo na zákonného soudce, měl dát možnost alespoň písemným dotazem, aby se obžalovaní a jejich obhájci k uvažované změně soudce vyjádřili,“ stojí ve stížnosti. Koudelka se v ní také pozastavil nad tím, že Nejvyšší soud ve věci rozhodl během šesti kalendářních dní, z nichž byly pouze 4 pracovní, což je podle něj nezvykle rychlé a vyvolává pochybnosti o motivech. Ani s těmito argumenty ale u Ústavního soudu neuspěl.

Jednatelé elektráren, bratři Alexandr a Zdeněk Zemkové, od Vrchního soudu v Olomouci odešli s trestem šest let a devět měsíců. Podle soudu u elektráren Saša-sun a Zdeněk-sun se dopustili přípravy podvodu, když podepsali předávací protokoly k elektrárnám, na základě kterých elektrárny jako dílo přešly z dodavatele na objednatele a to v době, kdy na nich byly nedodělky. Zároveň získali právo na výhodnou výkupní cenu za solární elektřinu dodanou do veřejné sítě, která platila pro elektrárny s licencí do konce roku 2010. Zemkové vinu popírají, což uvedli v dovolání, o kterém Česká justice informovala.

(epa)


Jiří Jelínek: Zpřístupnění hlasování soudního senátu prostřednictvím odposlechů není správné

17.11.2018 - ceska-justice.cz (Justice)

K posluchačům právnické fakulty by se mělo dostat trestní právo dříve, než v polovině studia. Myslí si to vedoucí katedry trestního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy, profesor Jiří Jelínek. V rozhovoru pro Českou justici také promluvil o práci orgánů činných v trestním řízení při odposleších nebo o tvorbě nového trestního řádu.

Na pražské právnické fakultě nyní probíhá příprava nové koncepce studia, která počítá s tím, že dojde k posílení výuky platného práva. Jak se diskuze vyvíjí na katedře trestního práva?

Domnívám se, že dobře. Naše katedra dlouhodobě usiluje jednak o posunutí výuky trestního práva jako základního profilujícího oboru a oboru státnicového na začátek studia, abychom nezačínali s jeho výukou jako dosud až v polovině studia, tj. od třetího ročníku. Usilujeme také o mírné zvýšení časové dotace. Máme zpracovanou novou koncepci výuky, její návrh jsme zaslali orgánům fakulty, jiným katedrám fakulty, členům akademického senátu, každý se s ní může seznámit i na webu katedry trestního práva. Na webové stránce je odkaz i na Newsletter katedry trestního práva, v jehož prvním čísle je rozhovor, ve kterém vzpomínám na zkoušku z trestního práva u profesorky Císařové.

Podle nové koncepce výuky trestního práva navrhované katedrou by se trestní právo učilo od třetího semestru. Myslím si, že k posluchačům právnické fakulty by se mělo dostat trestní právo dříve, než v polovině studia. Výuka by byla také o něco intenzivnější. Zlepšila by nám také návaznost výběrových předmětů na základní kurz. Dnes například učíme základy kriminalistiky dříve, než doběhne základní kurz trestního práva. To by se mělo změnit.

Při tvorbě nové koncepce jsme vycházeli i z podnětů studentů. Samotní posluchači si stěžují, že mají málo platného práva. Studenti ve třetím ročníku argumentují, že nenavštěvují přednášky, protože musí pracovat, nejlépe v advokátních kancelářích. Jak chtějí pracovat v advokátních kancelářích, když neznají trestní právo? Někteří studenti zase chodí vyučovat trestní právo do středních škol, aniž ovšem mají za sebou komplexní výuku tohoto předmětu. Také těm by prospělo, kdyby výuka trestního práva začala dříve.

Reforma se musí samozřejmě připravovat v kontextu s výukou občanského práva, která by měla podle mého názoru začínat už v polovině prvního ročníku, po půl roce studia římského práva a státovědy.

Jak se k tomu staví děkan?

Nejlépe se zeptat jeho samotného. Děkan je právní historik. Jistě dobře ví, že diskuse o výuce na právnické fakultě jsou jevem, který se pravidelně opakuje. Můžeme si například připomenout návrhy profesora trestního práva a bývalého děkana Právnické fakulty Augustina Miřičky na reformu právnického studia z roku 1914. Když se do nich začtete, zjistíte, že některé problémy jsou doslova „věčné“. V otázce pořadí studia právní historie například prof. Miřička navrhoval, aby se jím právnické studium nezačínalo, ale končilo.

S návrhem nové koncepce výuky trestního práva jsem vystoupil na zasedání Akademického senátu 31. 5. 2018 a můj návrh se setkal se souhlasem jak učitelské, tak studentské části Akademického senátu. Poté, co fakulta získala akreditaci k magisterskému studiu v rámci institucionální akreditace na pět let, rozhodlo vedení fakulty o reformě studia, ve které se počítá s posílením výuky platného práva, tedy i trestního práva. Na naší katedře jsme to pochopili jako možnost prosadit návrh naší koncepce, vypracovali jsme materiál, se kterým jsme seznámili vedení fakulty i fakultní veřejnost. Takže předpokládám, že děkan naši koncepci výuky trestního práva podporuje.

Čtěte také: Nová koncepce výuky: Na pražských právech by se trestní právo mělo vyučovat dříve

Teď o něčem jiném. Nedávno jste publikoval v Bulletinu advokacie text o tom, že by se měla legislativně upravit pravidla pro prostorové odposlechy. Jaký měl článek ohlas?

K mému překvapení velký, zejména v řadách advokátů. Ozvalo se mi několik advokátů se svými zkušenostmi a podněty. Prostorový odposlech je ovšem jen podmnožina celkového odposlechu jako důkazního prostředku a problematika by tedy měla být řešena komplexně. Já to řešil jen v rámci prostorového odposlechu úředních místností soudce a podnětem byla kauza soudce Vrchního soudu JUDr. Elischera, u něhož byl odposlech instalován do jeho kanceláře, i když je jinak budova střežena justiční stráží, bez vědomí správce budovy, což je předseda vrchního soudu. Z veřejných zdrojů také vyplývá, že mu byl prohledán počítač.

Na jedné straně se má zachovat tajnost soudního hlasování, na druhé straně se výsledek zpřístupňuje prostřednictvím odposlechů. To si myslím, že správné není.

Jedna reakce mě ovšem pobavila. Šlo o advokáta, ale původní profesí státního zástupce. Ten zapomněl, že dnes dělá advokáta, a napsal mi, že by zavedl institut odposlechu úřední osoby. Jako speciální druh odposlechu.

Státní zastupitelství zamítlo stížnost soudce Ivana Elischera proti zahájení trestního stíhání, v níž se právě ohrazuje proti prostorovému odposlechu a sledování své kanceláře. Stalo se tak po sedmi měsících a dokument má 180 stran. Není to dlouhá doba? V rámci práce na případu jsme navíc zjistili, že liknavost při vyřizování těchto stížností je u státních zástupců poměrně běžná praxe.

V České justici jste o tom už psali, já jsem se k tomu vyjádřil. A myslím, že jednoznačně. Nechci se vyjadřovat ke kauze Elischer, ale obecně. Odposlechy v úředních místnostech soudců, resp. poradních místnostech soudu by se měly zakázat. Protože čemu dáme přednost? Soudci přece musí mít místnost, kde se mohou normálně poradit, beze strachu, že obsah jejich rozmluvy bude někým monitorován. A ne, že se dodatečně zjišťuje, že místnost byla odposlouchávána, a pak se odposlechy zveřejňují v médiích. A prodleva sedm měsíců? Zákonodárce asi neměl na mysli, aby vypracování stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání trvalo tak dlouho a odmítnutí stížnosti bylo tak rozsáhlé. Naznačuje to, že zahájení trestního stíhání patrně nebylo dostatečně uvážené. Přeci jen, když začnete trestně stíhat soudce vyššího soudu, tak přeci důkazy musí být takové, že jdete téměř najisto. Je ovšem třeba upozornit, že ve věci nebyla ani podána obžaloba, takže nelze činit nějaké konečné závěry.

Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze Autor: cs.ŠJU Z textu odmítnutí té stížnosti také vyplývá, že kancelář soudce Elischera byla odposlouchávána pět dní bez povolení soudu. Státní zástupci to obhajují tím, že technika byla v tu dobu vypnutá a nebyla využívána. Je to podle vás v pořádku

Podle mého názoru měla být technika odinstalována. Oni ji vypnuli, a automaticky počítali s tím, že do budoucna dostanou souhlas? Fakt, že jsou odposlouchávány úřední místnosti soudů, je obecným problémem, který by se měl řešit. Na jedné straně jsou soudy, u kterých justiční stráž vyžaduje od advokátů opasek od kalhot, a na straně druhé u jiného soudu vám někdo instaluje do soudní budovy odposlouchávací zařízení.

Je podle Vás možné jako důkaz v trestním řízení využít odposlechu, který v rámci monitoringu hovorů osob ve výkonu trestu či ve vazbě pořizuje Vězeňská služba

Odposlech telekomunikačního provozu podle jiného předpisu než trestního řádu je operativně pátrací metodou. Záznam o odposlechu v těchto případech nelze použít jako důkaz v trestním řízení. Má pouze operativní hodnotu a může sloužit pouze jako východisko pro další šetření.

Nemůžeme se nezeptat na nekonečné téma – rekodifikaci trestního řádu. Ministr spravedlnosti v rozhovoru pro Českou justici řekl, že by chtěl do procesu tvorby přibrat také zástupce Nejvyššího soudu. Jak to hodnotíte?

Já jsem k rekodifikaci českého trestního řádu vyjadřoval v různých médiích a z různých hledisek několikrát. Takže nevím, co bych k tomu mohl zásadně říci nového. Je to smutný příběh.

Faktem je, že se mělo rekodifikovat trestní právo hmotné současně s procesním. K tomu nedošlo, což je velká chyba trestní politiky. Rekodifikace trestního práva procesního se musí dělat ruku v ruce se změnami trestního zákoníku. Ministr Pelikán v justici udělal řadu věcí, ale z mého hlediska bylo podstatné, že pochopil, že předsedou rekodifikační komise nemůže být člověk, který je profesionálním soudcem, který si sám navrhne právní úpravu, pak ji obhajuje v parlamentu, načež ji aplikuje, pak ji ještě školí a píše komentáře a učebnice. To si myslím, že normální není.

V médiích se objevují spekulace o tom, že předsedou rekodifikační komise má být jmenován JUDr. Jiří Říha, PhD., soudce Nejvyššího soudu. Změní se tím podle Vašeho názoru něco v přípravě nového trestního řádu ?

Myslím, že na podstatě věci se nic nezmění. Ostatně doktor Říha je členem senátu Nejvyššího soudu, který vede profesor Šámal. Vytváření nového trestního řádu salámovou metodou, jako že někdo dělá jeden kus trestního řádu a jiný zase další kus, pak to spojíme a všichni dohromady uděláme moc, to přeci nemůže obstát. Navíc jestliže si soudci Nejvyššího soudu soudci NS píší sami ustanovení o mimořádných opravných prostředcích, tak si vlastně píší manuál pro sebe.

Jestliže si všechny osoby zúčastněné na trestním řízení mají psát samy pro sebe něco, tak se divím, že není zahrnuta skupina odsouzených s právnickým vzděláním. Aby to tedy bylo objektivní a byla tam všechna práva obviněného. Na druhou stranu usuzuji, že se nenajde žádný ministr, který by řekl, že začneme trestní právo procesní rekodifikovat znovu od začátku současně s trestním zákoníkem.

Co by se mělo konkrétně novelizovat v trestním zákoníku z roku 2009 ?

Stále se hovoří o tom, že je třeba za každou cenu urychlit trestní řízení, tzv. odbřemenit orgány činné v trestním řízení; řešením má být rozšíření zásady oportunity, masivní rozšíření odklonů, vyšší využití některých prvků z oblasti common law, rozšíření apelačního principu v odvolacím řízení, abych uvedl alespoň nějaká východiska.

Zapomíná se, že základem je kriminalizace v trestním zákoníku, tedy nejprve třeba důkladná revize hmotněprávních skutkových podstat, z nichž některé jsou typicky správními delikty, jiné by bylo možné vypustit, z dalších vytvořit tzv. návrhové delikty. Českému trestnímu zákoníku by slušela také logická kategorizace soudně trestných deliktů s následnou návazností například do forem přípravného řízení, v řízení před soudem pak možností vyřídit věc trestním příkazem a podobně.

Trestní zákoník z roku 2009 počítá s kategorizací deliktů, jimiž jsou přečin, zločin a subkategorií zvlášť závažného zločinu. Přečiny jsou vymezeny příliš široce. To pak omezuje možnost vyřídit tyto skutky jako méně závažné trestné činy.

Já si osobně myslím, že by pro nás byla nejlepší stará rakouská tripartita. To znamená tři kategorie soudně trestních deliktů a tomu odpovídající procesní úprava, čili promítnout kategorizace do procesní diferenciace, řečeno zjednodušeně.

Také existence dvou korektivů trestního bezpráví, tj. zásady subsidiarity trestní represe v trestním právu hmotném a zásady oportunity podle § 172 odst. 1 písm. c) tr. řádu není logická, zejména, když jejich kritéria jsou jednak neurčitá a v podstatě stejná.

Osobně se mi líbí způsob vytváření nového civilního procesního kodexu. Jsem informován z veřejných zdrojů, že kodex tvoří komise – několik legislativců, kteří předloží výsledky své práce na seminářích a konferencích. Čtyřicetičlenná komise pro rekodifikaci trestního řádu se přeci nemůže shodnout.

Samozřejmě, že nové právní normy musí tvořit legislativci. Na tom se shodneme téměř všichni. Takže vyjdeme-li z majoritního názoru, že normy mají tvořit legislativci, pak se dostáváme k otázce, kdo mají být ti legislativci. Ministr Pelikán se domníval, že to jsou naši čerství absolventi, možná i studenti, které na ministerstvo přivedl. Já se domnívám, že to má být někdo jiný, ale asi se shodneme, že to nemůže být ten, kdo by pak odpovídal za aplikaci ustanovení.

Vaše aktivita, pokud jde o tvorbu nového trestního řádu, je nyní nulová?

Já byl na ministerstvu spravedlnosti naposledy v srpnu 2014 v subkomisi pro základní zásady trestního řízení. Diskutovalo se o základních zásadách trestního řízení. A vážně se tam diskutoval názor, že by se měly některé zásady vedení trestního řízení v novém procesním kodexu vypustit. Například zásada zajištění práva na obhajobu. Přítomný funkcionář Unie obhájců byl zticha. Takže asi tak.

Nicméně ve své publikační činnosti téměř vždy navrhuji de lege ferenda změny trestního řádu, trestního zákoníku nebo zákona o trestní odpovědnosti právnických osob.

Jaká koncepce trestního řádu by měla být zvolena?

Buď si tedy řekneme, že žijeme v kontinentálním evropském procesu, reformovaném, kterému někteří posměšně říkají osvícené inkviziční řízení, a to je založeno na zásadě legality a vyhledávací. Tedy veřejný žalobce stíhá z úřední povinnosti. Platí zásada materiální pravdy a soud má povinnost také zjišťovat skutkový stav. Pak ovšem nemůže být institut nějaké procesní odpovědnosti státního zástupce, jako je v americkém systému. Anebo zvolíme jiný systém, a pak tam zase nemůže být některá ze zásad trestního řízení, která je typická pro kontinentální proces. Zavedení amerického systému podle mého názoru nepřichází v úvahu již proto, že by to veřejnost nepřijala. Znamenalo by to, že když by státní zástupce neprokázal vinu, tak by docházelo ke zproštění, a můžeme se pouze dohadovat, v kolika desítkách procent by k němu docházelo.

Veřejnost je již tak citlivá na selektivní uplatňování spravedlnosti a považuje například institut narovnání nebo dohody o vině a trestu za kupčení se spravedlností. Tím spíše by nepřijala novou koncepci. Tudíž se musíme vrátit ke koncepci současné, ve které se můžeme snažit uplatnit některé prvky z anglo-amerického systému, přičemž uplatnění prvků převzatých z anglo-amerického systému má být citlivé, opatrné.

Jaká je tedy vaše představa rekodifikace trestního práva procesního v praxi?

V čele rekodifikační komise by měl být odborník s obecnou autoritou, který není placen jako předseda NS, nebo jako předseda senátu NS, kteří mají za svůj plat dělat něco jiného. Komise je složena ze zkušených legislativců. Těch může být pět, nebo šest, jejich výstupy se předloží odborné veřejnosti. Kdybychom to řekli natvrdo, pokud by se našel někdo, kdo by současný trestní řád nějak dokázal podstatně změnit, tak vůbec nemusíme hovořit o rekodifikaci. Jde o to udělat trestní řád souladný s hmotným právem.

Jak hodnotíte novelu zákona o trestní odpovědnosti právnických osob v praxi? Nejvyšší státní zastupitelství vydalo metodiku, která má vymezit mantinely, v nichž se uskutečňuje vyvinění právnické osoby z trestní odpovědnosti.

Je to velmi složité téma, zákon je nedokonalý, trpí vadami, některé otázky nejsou řešeny vůbec. Není tak rozsáhlý, aby nebylo možné vytvořit zákon nový a všechny vady napravit. Aplikace zákona je velmi pomalá, což má své důvody, a jedním z nich jsou vady právní úpravy, které nejdou odstranit jinak, než legislativně. Příklad: přechod trestní odpovědnosti na právního nástupce. Jde o ustanovení § 10 odst. 1 topo. To nelze podle současného znění rozumně vyložit. Procesní část zákona je navíc velmi obecná a některé problémy tam jsou neřešené. To už psal bývalý prezident Klaus, že procesní část je velmi obecná, nedokonalá, a to ve svém prezidentském vetu. A ona je to skutečně pravda. Zákon o odpovědnosti právnických osob je nutné změnit, ale nespojoval bych to s rekodifikací trestního řádu. Jde o úkol proveditelný ještě v tomto volebním období.

A pokud jde o to vyvinění právnické osoby?

To je příklad poslanecké iniciativy. Ten paragraf přece nevznikl v legislativní dílně ministerstva spravedlnosti, neprošel připomínkovým řízením, odborná veřejnost se s ním nemohla seznámit. Tím pádem trpí určitými vadami. Ať už terminologickými, protože pro poslance ústavně právního výboru termín ‚zprostit‘ nebo ‚vyvinit‘, je úplně totéž, až po vady věcné. A vede to k tomu, že je to dokonce interpretováno tak, jako by se mělo obrátit důkazní břemeno. Jakoby právnické osoby měly samy dokazovat, že jsou nevinné. Ale to není pravda. Jsou to orgány činné v trestním řízení, které musí dokazovat. Takže Nejvyšší státní zastupitelství vydalo již druhou metodiku, která se snaží přesvědčit, že se snad obrátilo důkazní břemeno v trestním řízení, což není pravda. Jasně to bylo řečeno například na naší konferenci v březnu 2018 v Karolinu, věnovanou dokazování v trestním řízení. A pokud jde o compliance program, žádný ještě nikdy nikoho nevyvinil. To je jen představa některých advokátních kanceláří, které se specializují na vytváření compliance programů a nabízejí je právnickým osobám. Že by právnické osoby měly mít compliance program, to je pravda. Že by ho měly mít kvalitní, to je taky pravda, ale samotný compliance program ještě nikdy nikoho nezachránil. Proč? Například proto, že se nedodržuje. Takže sebekvalitnější compliance program, který si i tvrdě zaplatíte, a pak ho nedodržujete, tak vás nemůže vyvinit.

Eva Paseková, Petr Dimun


Jaroslav Fenyk: Trestní právo a trestní politika dříve a dnes

18.11.2018 - ceska-justice.cz (Justice)

Když do legislativy zasahují soudci, má výsledek jasně justiční nádech, když státní zástupci – bývá to příliš represivní a když obhájci, připomíná to zaměstnance obviněných. O „Trestním právu a politice“ tak na jednom ze sympozií Pražského právnického podzimu, které pořádala Stálá konference českého práva, promluvil ústavní soudce Prof. JUDr. Jaroslav Fenyk, Ph.D., DSc.. Jeho projev nyní Česká justice přináší v celé délce.

Úvod

Dnešní trestní právo se primárně soustřeďuje na právo hmotné a právo procesní a na tzv. pomocné vědy, především kriminologii či kriminalistiku. Zvykli jsme si i na to, že každé z těchto odvětví vyžaduje specializaci. Byly ale doby (zhruba 100 let nazpět), kdy se odborníci v oblasti trestního práva označovali za „kriminalisty “ a věda trestního práva byla „vědou kriminální“ a kdy toto označení zahrnovalo všechny oblasti trestního práva hmotného, procesního, kriminologie a kriminalistiky.[1] Reliktem té doby je současný titul profesora trestního práva, kterýžto zahrnuje jak trestní právo hmotné a procesní, tak i kriminologii a kriminalistiku, ale jinak se praxe vyvíjí jednoznačně ve prospěch specializací.

Tématem sympozia je „trestní politika.“ Zda ji lze umístit do některého ze zmíněných odvětví nebo jestli je způsobilá k samostatnému zkoumání, to je složitá otázka, zvláště když právě v tomto směru je soudobá teorie velmi nejednotná. Převažují ale názory, že jde o určitou cílenou aplikační činnost, která slouží potřebám tvorby a uplatnění trestního práva.

Trestní právo má svá dogmatická specifika, vyslovená zásadami a trestní politika by na ně měla brát ohled. Je to systém, jenž má být vyvážený, jež má povahu ultima ratio a obsahuje základy trestní odpovědnosti, definici viny, je to pojetí trestů, jichž společnost využívá ke své ochraně před nejzávažnějšími protiprávními činy. Z pohledu procesního práva jsou takto významné například zásady vyhledávací, materiální pravdy, volného hodnocení důkazů, veřejnosti, legality a oportunity, elementy práva na spravedlivý proces. Pokud stát a orgány činné v trestním řízení tato dogmata/zásady při tvorbě trestní politiky respektují, nevystavují se riziku, že trestní systém nebude plnit úlohu, jež mu je historicky svěřena bez ohledu na to, jak bohulibý trestně politický záměr hodlají prosazovat.

Trestní politika a trestní právo

Nestor českého trestního práva prof. Vladimír Solnař označuje trestní právo jako historicky nejstarší obor práva. Velmi záhy se totiž poznalo, že proti závažným útokům na život, zdraví nebo majetek je třeba se bránit nejen svépomocí, ale organizovanou/ společenskou obranou a ukládáním újmy veřejnou mocí, což si vyžádalo pozitivní právní úpravu a garanta naplnění této úpravy mimo soukromoprávní vztahy. [2]

Trestní právo odjakživa chrání významné společenské vztahy tím, že hrozí tresty za trestné činy, které ohrožují nebo porušují jen významné zájmy. Právo a povinnost hrozit trestem a trestat náleží do sféry vnitřní suverenity každého státu. Vnitřní suverenita obsahuje mezinárodní závazek státu reagovat na nežádoucí jednání, jež se stala na jeho území, a současně respektuje územní výsost státu, jež se zde projevuje v právu trestat jednání označená za trestné činy.

Prof. Slavíček, autor nejstarší česky psané učebnice trestního práva z roku 1866 definoval trestní právo hmotné jako uspořádaný celek filosofických vyvodění, kteráž vyličují nám důvody a právní příčiny trestu v státu, jeho ponětí a účel, jakož i přední zásady o mezích trestní moci státu…“. [3]Naznačil tím úmyslně či neúmyslně určitá východiska trestní politiky, která jsou platná dodnes.

Já tímto směrem budu pokračovat. Trestní právo se zaměřuje na specificky vybrané elementy lidského chování, takové, které jiná právní odvětví neumí řešit. Je součástí širšího systému sociální a státní kontroly a regulace. Není to odvětví statické; historická období se liší například katalogem trestných činů nebo variacemi a intenzitou trestů, způsobem dokazování trestných činů a dosaženou úrovní lidských práv a základních svobod v procesním řízení. V poslední době má trestní právo i přeshraniční rozměr, což se projevuje v celé šíři trestního práva, i když dominují procesní prvky.

Trestní právo vyjadřuje určitou trestní politiku státu. Tato zahrnuje především prostředky preventivní, zaměřené na informování jednotlivců o zakázaných a trestaných jednáních z pohledu individuálního a generálního, zatímco represivní prostředky, které jsou historicky starší, jsou vyjádřením té části trestní politiky, která má za cíl postihnout konkrétní, protiprávní jednání, která už nastala.[4]

Z pohledu trestního práva je trestní politikou trestní zákonodárství a činnost orgánů činných v trestním řízení. Je v širším slova smyslu součástí všeobecné politiky, která formuje cíle a prostředky společenské kontroly a regulace kriminality pomocí trestního práva a jako činnost všech článků politického systému mimo trestní spravedlnost, zaměřenou proti trestné činnosti a proti asociálním jevům vůbec.[5] Jsou to také úvahy o tom, která jednání jsou ze společenského hlediska natolik škodlivá, že je nutno je kriminalizovat, a jaký charakter represe je třeba zvolit. [6]

Nedávno zesnulý elitní kriminolog Zděněk Karabec uváděl, že trestní politika je činnost, která směřuje k tvorbě a využívání prostředků trestního práva a vyznačuje se tím, že souvisí s obecnou politikou, zaměřuje se na kriminalitu a další sociálně patologické jevy a uplatňuje se v systému trestní justice.

Mně osobně zaujalo trochu astronomické označení, které ve svých pracích k vyjádření vztahu mezi trestní politikou a trestním právem používá německý profesor Bernd Schünemann, jenž tvrdí, že vztah mezi trestním právem a trestní politikou lze označit za konjunkci. [7]

Já bych jeho definici rozšířil tak, že trestní politika je v konjunkci k trestnímu právu v širším slova smyslu, mám tím na mysli nejen trestní právo hmotné a procesní, ale i kriminologii.[8]

Kriminality se zbavit nelze, ale lze ji do určité míry kontrolovat a regulovat. Kriminologie je empirická zkušenostní disciplína, která se snaží svá zjištění objektivizovat. Její poznatky by měly sloužit legislativě k tvorbě trestně-politických strategií. Politici by zejména proto měli při tvorbě trestněprávních norem k výsledkům kriminologie přihlížet, měli by se jimi inspirovat a velmi podobně by měly postupovat v aplikační praxi orgány činné v trestním řízení.

Ale dosti bylo teorie.

Nyní se pokusím představit 3 historické příklady, jimiž se politika v oblasti trestního práva viditelně ubírala a ubírá, a to jak v legislativě, tak aplikační praxi. Budou to historické obrazy, které vám předkládám jen jako podněty k zamyšlení a proto ode mne neuslyšíte žádné hluboké závěry. Přesto pro účely dnešního setkání mohou vyvolávat určité otázky a já věřím, že to tak bude.

Obraz I. – Malleus maleficarum 1484

České trestní právo má významnou část kořenů v inkvizici, tedy v právu kanonickém. Nemám na mysli pejorativní pojetí inkvizice, ale z pohledu trestní politiky uchopenou konstrukci trestného činu a aplikační praxi církevních inkvizitorů:

Jako první příklad jsem zvolil nechvalně proslulé Malleus Maleficarum, tedy Kladivo na čarodějnice (dále jen „ Kladivo“). Jeho autory byli němečtí dominikánští mniši a inkvizitoři Jakob Sprenger a Heinrich Kramer. Soukromá sbírka, kterou tito doktoři teologie s požehnáním Svatého otce vytvořili, byla uvedena v život v roce 1484.[9]

Kladivo bylo historickým vyústěním oficiální církevní trestní politiky směřující ke kontrole a regulaci odstředivých vlivů, zejména na rozmáhající se reformní hnutí. Bylo i reakcí obecnou náboženskou skepsi, vyvolanou nedůvěrou v církev samou a způsobené mnoha okolnostmi – schizmaty, pronikáním východních náboženství u Beguinů, Katarů, vědeckými výsledky, ale také válkami a bídou.

Bylo další fází tažení církve proti odstředivým silám označovaným za kacířské. Nebylo jistě nástrojem ojedinělým, natož prvním. Právní nástroje tohoto boje byly soustředěny nejprve v Corpus Iuris Canonici, v samostatném církevním právním řádu, který vyjadřoval snahu církve vytvořit nezávislou společnost, a jí sjednotit lidstvo v jeden duchovní celek. Zde již byly koncentrovány určité předpisy (především papežské dekrety – Gratianův dekret, Pravidlo biskupovo a další) vytvořené především ke kontrole a regulaci tzv. lidového kacířství. Vedle toho existovalo mnoho tzv. příruček (inquisitione hereticorum) vyhotovených inkvizitory, kteří v nich zdokonalovali procesní postupy při vyšetřování kacířů.

Vyhledávání a stíhání kacířství bylo však ponejprv ponecháno biskupům, trestání pak světské moci. Počátky byly velmi rozpačité a umírněné, převládala taktika přesvědčovací, psychologická. Zhruba koncem 13. století již měla církev dostatečné informace o tom, jaká je povaha kacířských hnutí a použité nástroje se jevily jako neúčinné. Proto byl zřízen specializovaný vyšetřovacího a soudní orgán – inkvizice.

Vznikly inkviziční tribunály, které nabyly téměř všude podobných rysů, a dá se říci, že to byly první nadnárodní instituce trestního práva vůbec. Nešlo zde samozřejmě o nějakou cílenou panevropskou instituci, ale společné bylo, že inkvizitoři byli rekrutováni z řad tzv. žebravých řádů, zejména Dominikánů, byli jmenování přímo papežem, vůči osobám podezřelým z kacířství vystupovali ex officio, sami vznášeli obvinění, vedli vyšetřování a vynesli rozsudek a trest. Celé řízení bylo tajné, tedy neveřejné. Prostředkem k vynucení doznání bylo uvěznění a/nebo tortura. Pokud kacíř nebyl ochoten přistoupit k tzv. dohodě s inkvizicí o uznání viny, jako to učinil například Galileo, jenž tak dosáhl jen domácího vězení, čekal ho přísný trest jako Jana Husa nebo Giordana Bruna. Kontrola nad trestním řízením formálně ani prakticky neexistovala a až v případech zcela extrémních (zejména ve Španělsku) zasahoval Svatý otec. Světská moc této politice jen asistovala a to zpravidla tím, že vykonávala inkvizicí uložené tresty, od dlouhodobého, často neomezeného vězení až po trest smrti. Výjimkou byla doba oslabeného papežského mandátu díky schizmatu, kdy se role inkvizitora ve vztahu k Templářům nebo Židům zmocnil francouzský král a papež dlící ve sféře jeho vlivu v Avignonu procesům jen nečinně přihlížel.

V případě Kladiva církev opřela svou trestní politiku o nebývale zostřenou represi a Kladivo jí k tomu poskytlo novou, tomu odpovídající, sjednocenou úpravu zaměřenou na speciální činy a speciální subjekty. Kladivo odráželo dobový trestně politický cíl, který je v něm opakovaně zdůrazňován: „Zvláště v těchto těžkých dnech, kdy naše duše jsou obklíčeny tolikerým nebezpečenstvím, musíme mít před očima přísný soud, který na nás dopadne, jestliže mu podlehneme…“

Kladivo bylo faktickým vyvrcholením církevní trestní politiky ve vztahu k tzv. odstředivým tendencím a předznamenalo nástup hysterických čarodějnických procesů nejen v Evropě, ale i v zámoří, s průběhem velmi podobným těm, které se odehrávaly v novodobých totalitních režimech, u nás koncem 40. a počátkem 50. let minulého století.

Dámy a pánové, Kladivo na čarodějnice je těžké čtení. Jde vlastně o velmi chaoticky a kazuisticky psaný hmotněprávní i procesní předpis, obsahující spoustu nesourodých, jakoby nahodile soustředěných tvrzení a postupů, jejichž cílem je usvědčit podezřelou osobu z čarodějnictví. Obsahuje jak skutkové podstaty, tak procesní postupy k jejich prokázání. Text je formulován a sestaven tak, že čtenář často není schopen přesně rozlišit, co je ještě norma a co je již důvodová zpráva.

Definice trestného činu byla obecná – „ posedlost ďáblem nebo obcování s ďáblem.“ Speciálním subjektem trestného činu podle Kladiva byly ženy – čarodějnice, i když muži jako potenciální čarodějové nebyli z okruhu pachatelů zcela vyloučeni. Kladivo však ženám a priori přisuzovalo vhodnější „endogenní kriminogenní faktory“ a to hašteřivost, závist a chtíč, kterých ďábel (v mužské podobě) zneužívá, s nimi souloží a tak si je podrobuje. Proto se předpis zaměřoval zvláště na ně.

Existence čarodějnic nebo čarodějů byla Kladivem označena za základní článek katolické víry a cituji „ trvání na jejich neexistenci zavání kacířstvím“.

Každý kacíř ale nemusel být současně čarodějem a naopak. Za kacíře byl označen ten, kdo kázal a hlásal kacířské učení, nebo mu bylo prokázáno hodnověrnými svědky nebo se sám ke kacířství přiznal, přitom nemusel nutně obcovat s ďáblem. Z toho plyne, že čarodějnictví bylo deliktem ve vztahu ke kacířství speciálním.

Obviněný před výpovědí přísahal na evangelia, že bude mluvit pravdu. Hned v úvodu Kladiva byly stanoveny konkrétní otázky, jejichž zodpovězení nebo nezodpovězení obviněným mělo zásadní procesní dopady na skutkový stav a právní stav. Dokazování bylo prováděno v duchu zákonné teorie průvodní. Připouštěla se jen obhajoba ex offo. Obhájcem měl být soudcem ustanovený muž umírněný a držící se pravdy. Celé řízení až do vyhlášení rozsudku bylo tajné. Rozumí se, že i svědci byli zpravidla utajeni, což vylučovalo právo účasti obhajoby na jejich výslechu. K doznání, jako nezbytnému cíli procesu se nejprve použil propracovaný psychologický nátlak, pak dlouhodobé uvěznění na náklady obviněného a nestačilo-li, tortura.

Dámy a pánové, asi se ptáte, proč jsem uvedl tento křiklavý příklad? Protože se jedná o historicky omezený, trestně politický důkaz hypertrofie trestní represe tam, kde tvůrce úpravy a ti, kteří ji aplikovali, prostě neuměli dosáhnout kýženého výsledku jiným způsobem. Inkviziční proces zásadou vyhledávací ovlivnil všechny kontinentální modely trestního řízení. S ohledem na to, co bylo uvedeno shora, se vůči němu moderní trestní řízení vymezuje jako osvícená inkvizice, založená na zcela jiných hodnotách a zásadách.

Obraz II. Trestní zákon oupadkový 1835

Ve třicátých letech 19. století se v Habsburské monarchii jako závažný delikt začalo vnímat tzv. podloudnictví, resp. pašeráctví, což byla utajovaná přeprava zboží přes státní hranice porušující platné zákony dané země a s tím související úmyslně nesprávně vedené účetnictví maskující daňové a celní úniky. Postih těchto činů nebyl jednotný a tak se císař Ferdinand I. Dobrotivý rozhodl v roce 1835 vydat nový – vedlejší trestní zákon, který sice v názvu má „oupadek“, tedy zdálo by se, že jde o konkursní předpis, ale ve skutečnosti tomu tak není, oupadkem se zde myslí negativní vliv určitých činu na státní kasu.

Zákon byl ve vztahu k úpravě postihu obecných trestných činů v Josefově trestním zákoníku speciální. V právních dějinách mu není věnována žádná pozornost, ale přesto si ji v určitém trestně politickém ohledu zaslouží, proto jsem ho pro Vás vybral jako ukázku druhou.

Předpis byl podle císařových slov v preambuli přijat jako tzv. vedlejší trestní zákon s cílem „ doplnit spravedlivé zákonodárství o zákon o zvláštních deliktech, dosud obsažených v různých právních předpisech… založený na pravidlech spravedlnosti a shodující se s všeobecným trestním zákoníkem tak, aby nikdo, kdo by podle trestního zákoníku nebyl vinen, nemohl být za úpadkové činy stíhán, leda by byl uznán podle nového kodexu vinným… a byl mu uložen jen takový trest, kterého je za konkrétní čin zadostiučinění, aby s viníkem, co do druhu a výše trestu v souladu s účelem trestu mírně se nakládalo, aby obviněnému bylo usnadněno řádně se hájit, pokud tomu účel zákona dovoluje, a aby státní poklad nebyl trestnými činy zkrácen, a nalezl v stíhání za ně mocné ochrany…“

Předpis je dobově kazuistický, obsahující jak hmotněprávní tak procesní ustanovení. Hmotněprávní ustanovení nasvědčují skutečné vůli zákonodárce vyjádřenou slovy o vyvážené potřebě mocné ochrany a současně spravedlivého rozhodnutí. Ve vztahu k represivní a odplatné právní úpravě obsažené v Josefově trestním zákoníku tento předpis oplývá duchem prevence, regulace a kontroly, tj. snahou především odvrátit potenciální pachatele od spáchání trestného činu a to zejména v oblasti trestů a zajistit jim spravedlivé a proporcionální řízení.

A tak se dozvíme, že mezi tresty náležely zákaz činnosti, pokuta, propadnutí věci, policejní dohled, vyhoštění a zveřejnění jména pachatele (dání do novin). Jak moderní, řekli bychom. Trest se zmírňoval tehdy, pokud se za nápravu pachatele zaručila důvěryhodná osoba. Jen v případech organizovaných skupin nebo jako trest náhradní, bylo možno uložit vězení v trvání 24 hodin až 4 let. Pachatelům nezletilým se ukládalo vězení jen tehdy, nebylo-li možno cíle trestu dosáhnout jinak (dohled rodičů nebo opatrovníka) a nesmělo přesáhnout jeden rok.

Mimořádně zajímavá jsou procesní ustanovení obdobná těm, jimiž je vybaveno soudobé české trestní řízení, jako jsou ustanovení o složení soudu, právu na tlumočníka, náležitosti protokolu, o výpovědi obviněného, o listinných důkazech, o výpovědích svědků, o znaleckém posudku atd. Jinak ovšem proces nese stále typické rysy zákonné teorie průvodní. Mám na mysli ustanovení o tom, jakými důkazy lze tu kterou skutečnost prokazovat (například, které důkazy lze použít proti obviněnému, a které zas k jeho obraně), které důkazy jsou přípustné (přiznání výslovné a přiznání učiněné mlčky), které jen relativně (pochybný svědek ve prospěch obviněného) a které jsou absolutně nepřípustné (svědek do 14 let věku). Předpis obsahuje mimořádně rozsáhlou úpravu opravných prostředků, možnost žádat o milost a zákaz reformationis in peius.

Kodex je dokladem nesmělých pokusů o změnu represivní a odplatné povahy určitých oblastí trestního zákonodárství, zde ve sféře cel, daní a poplatků. Pozitivní změny v trestním právu hmotném však nedokázala následovat zastaralá procesní ustanovení, stále ještě vyjadřující nedůvěru ve svobodný a nezávislý soudcův úsudek, která tuto obavu nedokonale kompenzovala zákonnou formální objektivizací a velkým rozsahem opravných prostředků.

Obraz III. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob č. 418/2011 Sb.

Jako třetí a poslední příklad trestní politiky jsem zvolil předpis, jehož přijetí nebylo jen výrazem trestní politiky státu ve vztahu k neukázněným, právnickým osobám, ale politiky, která pochází s oblasti mezinárodního práva veřejného, resp. evropského práva, politiky, kterou prosazují mezinárodní organizace ve snaze kontrolovat, resp. regulovat přeshraniční kriminální aktivity právnických osob na kapitálovém trhu nebo v rámci volné, především komerční soutěže.

Chceme-li, nalezneme desítky aktů mezinárodního práva veřejného a evropského práva, z nichž požadavek na trestní odpovědnost právnických osob nebo jinou stejně účinnou, přiměřenou a odrazující vnitrostátní úpravu. Znamená to v důsledku rozšíření trestní politiky státu, vnímané dosud v rámci jeho hranic jako součást vnitřní suverenity, na nadnárodní úroveň, kterážto potřeba plyne z šířící se nadnárodní a organizované povahy trestné činnosti.

Záleží samozřejmě na tom, jak stát na svůj mezinárodní závazek reaguje. Česká republika, zejména pod vlivem OECD, ale také díky potřebám mezinárodní justiční spolupráce v Evropské unii, zavedla trestní odpovědnost právnických osob v roce 2012 a připojila se tak k desítce států s tzv. pravou formou odpovědnosti právnické osoby. Je třeba poznamenat, že každý stát, který přistoupil k této formě regulace společenských vztahů, zesiluje trestní represi.

Pominu-li pozoruhodný vývoj této úpravy počínaje nepřijatým návrhem v roce 2004 a konče překotným legislativním procesem v roce 2011, pak nemůžeme nevnímat problematický přístup českého státu k základům trestní odpovědnosti v pouhých 4 letech po nabytí účinnosti zákona.

Zmíním jen tři aspekty, které však samy o sobě vyvolávají pochybnosti o záměrech zákonodárce a vytvářejí právní nejistotu.

Prvním z nich je katalog trestných činů, který po novelách obsahoval v § 7 celkem 85 trestných činů (pozitivní výčet) ze zvláštní části trestního zákoníku, zatímco díky novele zákonem č. 183/2016 Sb., se výčet rozšířil na celých nejméně 260 (negativní výčet). Zákonodárce tedy ještě zpřísnil trestní represi.

Druhým významným krokem, provedeným stejnou novelou, jdoucím však směrem opačným, tedy k dekriminalizaci, je rozšíření vyvinujícího ustanovení určeného původně pro zaměstnance, jejichž čin se právnické osobě jinak přičítal, také na všechny osoby za právnickou osobu jednající (§ 8 odst. 5 zákona). Chtěl tím snad zákonodárce vyvážit navýšený počet trestných činů nebo posílit preventivní povahu právního předpisu nebo prostě jen podlehl tlaku určitých politických skupin? Vzhledem k tomu, že novela vznikla jako poslanecký návrh, máme problémy přesně zjistit, jakou kriminálně politickou úvahou se zákonodárce při jejím zavedení řídil… přesněji – to se asi už nedozvíme…

Velmi pozoruhodný trestně politický přístup zvolil zákonodárce ve vztahu k některým trestným činům, které zcela vyloučil z katalogu jako tzv. vlastnoruční. Zapomněl snad legislativec na formy trestné součinnosti? V případě trestného činu Porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2 TZ, který do katalogu trestných činů určených právnické osobě původně nepatřil a nepatří ani dnes, ačkoli není myslím typičtější skutková podstata, u které bychom očekávali opak, jde o tzv. mrtvou skutkovou podstatu. Svérázné znaky tohoto trestného činu v praxi musí ve vztahu k osobě fyzické nutně způsobovat důkazní nouzi, zatímco v případě právnické osoby nikoli. A určitě bych mohl pokračovat…

Závěr

Dámy a pánové, historický vývoj trestního práva nám ukazuje, jakým směrem se v tom kterém období trestní politika ubírala. Je to empirický, zkušenostní, dogmatický, ale hlavně skvělý zdroj informací a poučení nejen pro právní teoretiky. Je odrazem dosažené úrovně vnímání úlohy trestního práva, je důkazem kvality trestněprávní nauky a vědy v širokém slova smyslu, ale je nutné ho vnímat především jako určitou koncepci trestání v konkrétní společnosti, s nímž ale musíme také umět pracovat a nikoli za ním „zabouchnout dveře“ začínat „od piky“ nebo pošilhávat po zahraniční, zcela cizí koncepci. Není to tedy skok tu vpravo tu vlevo, tu vpřed a tu zas vzad, není to ani výlet s lodí bez kormidelníka. Je to více-méně stálý historický determinovaný, ale plynulý proces vytváření ochrany hodnot, které obecně uznáváme a je to proces nekonečný.

V České republice jsme si tak nějak už zvykli na to, zákonodárce se k dlouhodobým záměrům staví spíše opatrně, snad lepším slovem bude nesměle nebo nejistě. Samozřejmě jsou výjimky. Jestliže pozitivní přístup byl zvolen k rekodifikaci trestního práva hmotného u osob fyzických, pochválit musíme i zákon o mezinárodní justiční spolupráci v trestních věcech. U některých dalších už o tom tak přesvědčen nejsem. Už jsem komentoval zákon o trestní odpovědnosti právnických osob. Zcela jasná není ani koncepce trestního řízení. Mám pochybnosti o tom, že k pozitivním změnám dojde i ve veřejné žalobě. Další tzv. vedlejší trestní zákony, jako zákon o obětech sice naznačuje jasný směr trestní politiky podobně jako zákon o soudnictví ve věcech mládeže, ale kvalita jejich provedení je při nejmenším pozoruhodná.

Když do legislativy zasahují soudci, má výsledek jasně pro-justiční nádech, když státní zástupci – bývá to příliš represivní a obhájci – jako by někdy byli jen zaměstnanci obviněných. A občas si prosadí svou i Ústavní soud, jenž vázán jen ústavním pořádkem, jakoby někdy zapomínal, že jen podle Ústavy se soudit nedá.

Dílčí novelizace trestních předpisů připomínají občas víc, než koncepci přešlapování na místě, jindy ony skoky doprava či doleva, zvláště, pocházejí-li předlohy z dílny Evropské komise a parlamentu, se kterými se obtížně polemizuje. Máme Ústav kriminologie a sociální prevence, jenž produkuje výborné koncepční podněty jak na běžícím páse. Jen to tak trochu vypadá, jako když ten pás běží vedle a skoro se na něj zapomnělo.

Máme rámcovou/hlavní linii, jedna její větev znamená ochranu společnosti a jednotlivců před trestnou činností, druhá ukazuje úroveň dosažených lidských práv a základních svobod. Koncepce trestní politiky musí reflektovat obě současně a proporcionálně, hlavně ne nahodile. Kladných i záporných inspirací z minulosti máme dostatek. V jejím rámci lze určitě vytvářet dlouhodobé koncepce, které ale vyžaduje dostatek času, politické vůle, dlouhodobého společenského konsensu a odborných znalostí.

[1] Činí tak například Prušák, J. ve své Studii o účastenství. Praha: Bursík a Kohout. 1909 např. str. 64 a další.

[2] Splnař.,V. Fenyk,J., Císařová,D., Vanduchová,M. Systém českého trestního práva. díl I., vydání první, Praha: Novatrix 2009. Str. 13, sám ale vychází ze starších prací.

[3] Slavíček, J., Úvod ve studium trestního hmotného práva vůbec a ve studium rakouského obecného zákonníka trestního. Praha: nákladem Dra.Ed. Grégra, 1866, s. 8.

[4] Musil, J., Úloha trestní politiky při reformě trestního práva. Trestní právo č, 1/1998, s. 3.

[5] Ivor., J. a kol. Trestné právo hmotné.Všeobecná časť. Bratislava: Iura edition., 2006, s. 20.

[6] Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná a zvláštní část, 2. aktualizované vydání. Praha : Linde, 2006. s. 35

[7] In Lahti, R. Nuotio K. ( eds.). Criminal Law Theory in Transition. Helsinki: Finnish Lawyers´Publishing Company, 1992, s. 157

[8] Kuchta, J. Válková, H. a kol. Základy kriminologie a trestní politiky. Praha: C.H. Beck 2005, s. 9n

[9] Pokud v dalším textu odkazuji na „Kladivo“, vycházím z druhého vydání (2010) českého překladu MM – pod označením „Kladivo na čarodějnice“ skvěle zpracovaného podle Lyonského vydání MM Claudia Bourgeata v r. 1669 Jitkou Lenkovou a vydaného v nakladatelství Levné knihy Praha.

Given, J.B. Inquisition and Medieval Society: Power, Discipline, and Resistance in Languedoc. Ithaca, New York. Cornell University Press. Sage House 1997. s. 28-41

Kladivo – úvod překladatelky

Lawrence S., Lerner,S. Gosselin, E.E. Galileo and the Secter of Bruno. Scientific American 255(1986) č. 5, str. 115n, srov. též Jan Pavel II. Konec případu Galilea Galileiho. Universum č. 9/1993. s. 1–8

Barber, M. Proces s Templáři. překlad Jiří Kasl. Praha: Argo. 2008. S. 47-69n nebo původněji Deleclos, M. Caradeau, J.-L. Histoire de l´Ordre de Temple. Paris : Trajectoire. 2011. S. 367-418.

Základní „trestně politická“ argumentace je v odpovědích na inkviziční otázky – zde např. viz odpovědi na otázku I. – s. 37-51.

Kladivo s. 125n

Kladivo s. 37

Kladivo s. 117n

Kladivo s. 495

Kladivo – přehled otázek celého díla (nestránkováno)

Kladivo s. 483n

Kladivo s. 508

Nebylo zcela vyloučeno jejich jména obviněnému sdělit, což ale podléhalo předchozímu přísnému hodnocení inkvizitorem (Kladivo např. s. 502-503 nebo s. 515-519)

Kladivo s. 499-500 a jinde.

Kladivo s. 527n.

Trestní zákon o přestoupeních oupadkových. Praha : nakl. Synové Bohumila Háze, 1835.

§ 36 a násl.

§ 656 a násl.

Srov. např. čl. 3 odst. 1 Úmluvy o boji proti podplácení zahraničních veřejných činitelů v mezinárodních podnikatelských transakcích č. 25/2000 Sb.m.s.

Zák. č. 104/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů

Zák. č. 45/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů

Zák. č. 218/2003 Sb., ve znění pozdějších předpisů

Srov. Střednědobý plán výzkumné činnosti IKSP na léta 2016-2019 na www.ok.cz/iksp/


Minaříkův týden

17.11.2018 - ČT 1 (12:00 Týden v regionech - JM)

Petr MINAŘÍK, redaktor
--------------------
Ústavní soud rozhodl, že zákaz služby Uber v Brně platí, a to na základě stížností jedné taxislužby. Zní to logicky. Uber se tváří, že není taxislužba, ale chová se úplně jako taxislužba, a to je divné. Uber neUber, Brno by v oblasti taxislužeb provětrat potřebovalo, zdá se, že v této oblasti jsme někde hluboce v devadesátých letech. Zjednodušeně řečeno, chybí konkurence. Zkuste si ráno třeba, když spěcháte na vlak, zavolat taxi. Většinou narazíte na vážnou hudbu a oznámení, že jste v pořadí, a když už to konečně někdo vezme, tak vám sdělí, že momentálně nemají žádný vůz k dispozici. Zavolat si v Brně taxi, když zrovna prší, to je zhola nemožné. Všechny vozy jsou zadané a taxikáři schovaní zřejmě někde pod střechou. Kvalitní taxislužba k evropskému velkoměstu patří, je součástí veřejné dopravy. Taxikáři by ale o své zákazníky měli spíš bojovat zlepšením svých služeb. Prostor tu, myslím, docela je, ne soudními výroky.


Práce investigativního novináře

16.11.2018 - ČT 24 (20:00 90' ČT24)

Tomáš DRAHOŇOVSKÝ, moderátor
--------------------
Ale pojďme teď k té další linii, která se prolíná celým novým vývojem kauzy Čapí hnízdo. Skrytá kamera nebo skrytý mikrofon a otázka, zda může novinář tyto metody použít a případně, za jakých podmínek. Tak možná tady pro kontext, pracovníci České televize se v těchto případech řídí Kodexem ČT, který stanovuje pravidla pro natáčení nebo nahrávání osob skrytou kamerou, tedy samozřejmě bez jejich vědomí.

redaktorka /citace Kodexu České televize, čl. 16 - pravidla při natáčení skrytá kamera nebo mikrofon/
--------------------
"16.14 - Česká televize je oprávněna použít skrytou kameru nebo skrytý mikrofon pro zpravodajské nebo publicistické účely při zpracovávání tématu vážně se dotýkajícího veřejného zájmu, jestliže materiál, který má být natočen, nelze ani při vynaložení zvýšeného úsilí získat jinak a jestliže je tento materiál současně nezbytný pro zpracování tématu. Během použití skryté kamery nebo skrytého mikrofonu je zapotřebí zvláště pečlivě dbát na dodržení omezení k ochraně soukromí. Na použití skryté kamery nebo skrytého mikrofonu musí být divák při uvedení takto pořízených záběrů upozorněn."

Tomáš DRAHOŇOVSKÝ, moderátor
--------------------
Tolik pravidla, kterými se samozřejmě řídí všichni novináři, kteří pracují pro Českou televizi. Obdobné ustanovení najdeme i v dalších etických kodexech dalších médií, dalších profesních novinářských organizací a to je také důvod, proč jsme pozvali do vysílání předsedu Syndikátu novinářů Adama Černého. Vítejte. Dobrý večer.

Adam ČERNÝ, předseda Syndikátu novinářů ČR, spolupracovník Hospodářských novin
--------------------
Dobrý večer.

Tomáš DRAHOŇOVSKÝ, moderátor
--------------------
Možná od Adama, teď se omlouvám, od samého začátku tedy. Viděl jste onu reportáž Sabiny Slonkové a Jiřího Kubíka?

Adam ČERNÝ, předseda Syndikátu novinářů ČR, spolupracovník Hospodářských novin
--------------------
Viděl.

Tomáš DRAHOŇOVSKÝ, moderátor
--------------------
Jak se vám líbila?

Adam ČERNÝ, předseda Syndikátu novinářů ČR, spolupracovník Hospodářských novin
--------------------
Oddělil bych dvě věci. Jedna je ta forma, na které se hodně podepsali režiséři Remunda a Klusák. To patří k jejich stylu. A já nejsem, a to říkám hned na začátku, nejsem přítelem toho aktivního nebo až aktivistického přístupu, dramatizace, prezentování novinářů v příběhu, protože si myslím, že příběh má mluvit sám za sebe. To říkám na začátek. A pak je ta... meritum věci, podstata a tady v tom bodu, který jste citovali, který bych pracovně nazval "čtvrt na pět odpoledne" - 16.14, tak je tam jedna důležitá věc. Ona nepostihuje tu situaci, o které se právě bavíme, že tam byla použita skrytá kamera, ale zároveň ti novináři se představili. Zatímco tenhleten bod tak, jak je napsán, tam se nemluví o tom, že se ti lidé představí. Je to spíš ta situace, kdy se ten reportér nepředstaví, vyjednává někde v prostředí, kde nechce prozradit svoji identitu, tak, jak se to dělalo třeba v reportáži o takzvaných, reportážích o takzvaných šmejdech. Tehdy se reportér nepředstavuje a má k tomu dobré důvody. A to je meritum věci, o kterém se tady bavíme, že při posuzování těchto případů jsou v konfliktu a je třeba zvažovat dva významné zájmy. A první je, a to je důležitá věc, protože ta je, myslím, i v ústavě, to je ochrana soukromí.

Tomáš DRAHOŇOVSKÝ, moderátor
--------------------
Ano, je to tak.

Adam ČERNÝ, předseda Syndikátu novinářů ČR, spolupracovník Hospodářských novin
--------------------
To je nepochybně. A proti tomu stojí něco, co se dá označit veřejný zájem a to znamená důvod, proč je třeba zjistit nějakou informaci a, a to je napsáno v tom bodu, důležité je, že ta skrytá kamera nebo skrytá identita, to jsou dvě různé věci, takže je ji možno použít pouze tehdy, když tu informaci nelze sehnat jiným způsobem a je pro to zcela zásadní důvod. A to je meritum věci té debaty i v této reportáži a já si myslím, že ty informace nebylo možno sehnat jiným způsobem. Čili... A ten veřejný zájem je celkem jasně zdůvodnitelný. Bavíme se tady o vyšetřování podvodu, dotačního podvodu velkého rozsahu, kdy mezi obviněnými je dnes úřadující, úřadující premiér a osoba, s kterou se tam baví, je jeden z obviněných, který možná bude také třeba korunním svědkem a to znamená, že... jehož policie nedokáže kontaktovat, to znamená získat jeho výpověď je možná docela důležité.

Tomáš DRAHOŇOVSKÝ, moderátor
--------------------
Na druhou stranu je to ale také osoba, u které je asi poměrně závažné podezření z toho, že je nemocná a že je nemocná tím způsobem, že může nerozlišovat realitu a představy, jak aspoň tvrdí odborníci. Pravda je taková, že v té reportáži nikde nezaznělo, že by to, co říká, měla být nutně pravda, ale přece jenom, nezavdává to tedy příčinu k té debatě, kterou odstartoval i sám premiér?

Adam ČERNÝ, předseda Syndikátu novinářů ČR, spolupracovník Hospodářských novin
--------------------
Zvyšuje to, zvyšuje to určitě citlivost toho případu a to posuzování. Na druhou stranu byla tam přítomna osoba, která nevykazuje známky této diagnózy. A ještě bych si dovolil podotknout, že třeba ta zpráva, o kterou se opírá ta skutečnost, že policie nemohla vyslechnout nebo že nebyl ten obviněný schopen vypovídat, ta má nějaké stáří a je třeba si říci jednoznačně, že i když mluvíme, a já to neznám přesně, ale že když mluvíme o onemocněních, diagnózách, jako je třeba schizofrenie, to vůbec neznamená, že ten člověk je trvale nesvéprávný. To je úplně jiný právní kontext a já myslím, že pan Andrej Babiš mladší nebyl, nebyl zbaven právní způsobilosti.

Tomáš DRAHOŇOVSKÝ, moderátor
--------------------
Minimálně o tom nevíme. To je pravda. Ano.

Adam ČERNÝ, předseda Syndikátu novinářů ČR, spolupracovník Hospodářských novin
--------------------
To nevíme, ale nemáme ani jednu ani druhou verzi. Ale je určitě důležité vědět, že to je člověk... jednak nevíme, policie dneska prošetřuje, jestli se nejednalo ne sice o únos, ale o zavlečení. Je tam spousta sporných okolností, které ta reportáž přinesla. To znamená třeba místo, potvrzení místa pobytu.

Tomáš DRAHOŇOVSKÝ, moderátor
--------------------
Takže jinými slovy, není důležité vlastně to, co říkal Andrej Babiš mladší, důležité je to, že vůbec existuje, a že je...

Adam ČERNÝ, předseda Syndikátu novinářů ČR, spolupracovník Hospodářských novin
--------------------
Že je s ním možno mluvit.

Tomáš DRAHOŇOVSKÝ, moderátor
--------------------
... dopátratelné, kde se nachází.

Adam ČERNÝ, předseda Syndikátu novinářů ČR, spolupracovník Hospodářských novin
--------------------
Tak. A je třeba tady rozlišit, že samozřejmě novináři a policisté nebo orgány činné v trestním řízení jsou v jiné pozici. Orgány činné v trestním řízení jsou velmi omezeny. Musí si vyžádat právní pomoc na území jiného státu, zatímco novináři můžou se dostat k němu a prostě s ním začít mluvit. To je prostě jiná situace.

Tomáš DRAHOŇOVSKÝ, moderátor
--------------------
Adam Černý tu mluví o právních aspektech. My jsme právě také proto pozvali ještě jednoho hosta k nám do studia 90´. Advokát Ondřej Múka k nám zavítal. Vítejte. Dobrý večer.

Ondřej MÚKA, advokát, člen Unie obhájců
--------------------
Dobrý večer.

Tomáš DRAHOŇOVSKÝ, moderátor
--------------------
Pokud se nepletu, tak intenzitu onoho veřejného zájmu by musely rozhodovat podle judikátu Ústavního soudu z roku 98 soudy obecné, kde končí právo na svobodu projevu a začíná právo na soukromí. Jak se, jak se v tomto vlastně rozhoduje? Jak soudci rozhodují a jakým způsobem by třeba advokát jedné z těch žalovaných stran argumentoval, pokud by to byli, pokud by to byli novináři v podobném případu?

Ondřej MÚKA, advokát, člen Unie obhájců
--------------------
Vždy je to posouzení aspektu, jednak veřejného zájmu na straně jedné a na straně druhé samozřejmě zásahu do soukromé sféry, do soukromí té konkrétní osoby, velice důležitý a to zde bylo zmíněno, je ten kontext celé situace, zda se novináři představili, zda to působilo tak, že se jedná se souhlasem té osoby, zda byl poskytnut souhlas následně. Domnívám se, že v daném případě jednoznačně převažují ta kritéria, která svědčí o tom, že o zásah do soukromí, který by byl řešitelný v rovině práva, notabene trestního, já se domnívám, že ani civilního, zde nešlo.

Tomáš DRAHOŇOVSKÝ, moderátor
--------------------
Rozumím. Ten veřejný zájem, jak, jak se dá definovat? Jaká osoba, svědectví jaké osoby může být ve veřejném zájmu a nemusí? Tady to je také skutečně na subjektivním posouzení soudce, subjektivním posouzení každého /nesrozumitelné/ ... zobecnit.

Ondřej MÚKA, advokát, člen Unie obhájců
--------------------
Skutečně je to vždy velice individuální věc. Samozřejmě jde o to, pokud jsou ty informace dostupné, nakolik jsou pro veřejnost důležité, ne snad ani tak zajímavé, ale důležité, nakolik na ně má veřejnost právo, nakolik se týkají osob veřejně činných a samozřejmě zde se týkají premiéra, jeho kauzy.

Tomáš DRAHOŇOVSKÝ, moderátor
--------------------
Díky moc, pane Múko, za ten krátký komentář. Já se k vám za malou chvíli vrátím. Souhlasil by Adam Černý, předpokládám, s tím výkladem.

Adam ČERNÝ, předseda Syndikátu novinářů ČR, spolupracovník Hospodářských novin
--------------------
Jo, jo. Ještě bych dodal možná, jestli je třeba mít i vědomí kontextu a intenzity toho konfliktu veřejného zájmu a ochrany soukromí. Já pro pořádek bych třeba si vzpomněl na případ, kdy televize Nova filmovala nemocniční pokoj, kde ležel po operaci prezident Havel. Tak to bych pokládal za mnohem zásadnější zásah do soukromí, naprosto neodůvodnitelný, abychom měli jasno o proporcích.

Tomáš DRAHOŇOVSKÝ, moderátor
--------------------
Oni to byly dokonce i různé další místnosti kromě pokoje, jestli se nepletu.

Adam ČERNÝ, předseda Syndikátu novinářů ČR, spolupracovník Hospodářských novin
--------------------
Tak.

Tomáš DRAHOŇOVSKÝ, moderátor
--------------------
Divačka Zuzana ptá se. Ptá se jednak pana Múky a pana Gerlocha, který už tu s námi tedy není, tak doufejme, že ho zastoupí Adam Černý částečně. "Mohou si se mnou novináři kdykoliv natočit rozhovor skrytou kamerou a následně ho zveřejnit včetně mého bydliště? Nebo jak se proti tomu mohu bránit? Kde je třeba GDPR?" Tak, prosím, Adame Černý.

Adam ČERNÝ, předseda Syndikátu novinářů ČR, spolupracovník Hospodářských novin
--------------------
Musím... dělám to nerad, musím opakovat. Kdykoliv není pravda. I Kodex České televize poznamenává, že k tomu musí být silný důvod, protože je tady konflikt mezi opravdu důležitou věcí a to je ochrana soukromí, ta je velmi respektována a na druhé straně tady je veřejný zájem zjistit podstatné, závažné okolnosti případu, kdy se vyšetřuje velký dotační podvod a mezi obviněnými jsou tak veřejně... vysocí ústavní činitelé, jako je premiér a potažmo jeho rodinní příslušníci.

Tomáš DRAHOŇOVSKÝ, moderátor
--------------------
Je to tak, Ondřeji Múko?

Ondřej MÚKA, advokát, člen Unie obhájců
--------------------
Jednoznačně musím souhlasit.

Tomáš DRAHOŇOVSKÝ, moderátor
--------------------
Dobrá. Mockrát díky. Ale přece jenom využiju toho, že je tu s námi předseda Syndikátu novinářů, ještě další téma, podobně jako u pana Gerlocha. Tentokrát se ale nebude jednat o Ústavní soud, ale o debatu, která se rozehrála mezi novináři, mezi médii a vztahuje se také k Čapímu hnízdu. Nepodepsaný komentář v Mladé frontě DNES, který směřuje k Seznamu. Pokusím se teď najít rychle ...

Adam ČERNÝ, předseda Syndikátu novinářů ČR, spolupracovník Hospodářských novin
--------------------
Já vím, o čem mluvíte.

Tomáš DRAHOŇOVSKÝ, moderátor
--------------------
Ano, je to zkrátka to, že... Tady, už to mám. "Patnáctý nejbohatší Čech v nové roli. Televize Seznam zabrousila do rodinného zázemí premiéra. Do chorobopisu jeho syna. Muž, který si dosud přísně střežil své soukromí, míněno vlastník Seznamu Ivo Lukačovič, musí počítat s tím, že i jeho soukromí už bude propříště věc veřejná." Stanovisko Syndikátu jsme schopni teď zformulovat nebo minimálně stanovisko Adama Černého?

Adam ČERNÝ, předseda Syndikátu novinářů ČR, spolupracovník Hospodářských novin
--------------------
Určitě, určitě. Je to strašně jednoduché. Ta premisa, jak je tam formulována, předpokládám, že to napsal šéfredaktor Mladé fronty DNES Jaroslav Plesl.

Tomáš DRAHOŇOVSKÝ, moderátor
--------------------
Nevíme to jistě.

Adam ČERNÝ, předseda Syndikátu novinářů ČR, spolupracovník Hospodářských novin
--------------------
Má to i na Facebooku, takže ...

Tomáš DRAHOŇOVSKÝ, moderátor
--------------------
Aha.

Adam ČERNÝ, předseda Syndikátu novinářů ČR, spolupracovník Hospodářských novin
--------------------
... a vedl tam takovou polemiku, takže se k tomu, takže se k tomu hlásil. Ta přestřelka je tam dohledatelná. Ne na Facebooku, myslím na Twitteru. Ale ta argumentace je naprosto vadná, protože vychází z několika nedokazatelných premis a možná, že velmi pochybných. A to znamená, že vytváří linii spojení, že pokud něco Televize Seznam natočí, takže jí to nařídila, přímo nese odpovědnost za to majitel té instituce. Prohlášení společnosti Seznam.cz jasně tvrdí, že tam jsou mechanismy, které naprosto oddělují to, jak funguje to médium, to znamená Televize Seznam.cz a to, jak funguje obchodní vedení této společnosti. To je bod 1. Ale...

Tomáš DRAHOŇOVSKÝ, moderátor
--------------------
Tak to většinou tvrdí vydavatelství, které vlastní svěřenecký fond Andreje Babiše.

Adam ČERNÝ, předseda Syndikátu novinářů ČR, spolupracovník Hospodářských novin
--------------------
Dobře, ale má důvod, má důvod se hájit. V pořádku. Ale druhá věc je, kterou pokládám za daleko závažnější, ona logika, jako jestli si myslíte, že vy budete čenichat v soukromí, tak my budeme čenichat v soukromí také, tak to mi připadá, že je cesta do pekel, která...

Tomáš DRAHOŇOVSKÝ, moderátor
--------------------
Tam se nepíše, že my budeme, že to je věc veřejná, se obecně píše.

Adam ČERNÝ, předseda Syndikátu novinářů ČR, spolupracovník Hospodářských novin
--------------------
Dobře.

Tomáš DRAHOŇOVSKÝ, moderátor
--------------------
Dá se to z toho vytušit. Je tam /nesrozumitelné/ ... případně.

Adam ČERNÝ, předseda Syndikátu novinářů ČR, spolupracovník Hospodářských novin
--------------------
Dobře, beru zpět, ale je to, že to bude systém oko za oko a jak říká jedno staré úsloví, pakliže se budeme držet logiky oko za oko, tak se tady sejdeme všichni slepí.

Tomáš DRAHOŇOVSKÝ, moderátor
--------------------
To by mohl být sice hezký závěr, ale já si přece jenom neodpustím takové zobecnění a další otázku. Děje se teď podle vašeho názoru, Adame, něco, něco nezvyklého mezi novináři, mezi médii? Je to jiné než před 10 lety, a pokud ano, tak odkdy se to odehrává, protože leckdo říká, že to je skutečně vstupem Andreje Babiše do sféry médií.

Adam ČERNÝ, předseda Syndikátu novinářů ČR, spolupracovník Hospodářských novin
--------------------
Ne.

Tomáš DRAHOŇOVSKÝ, moderátor
--------------------
Leckdo říká, že obecně mogulů a miliardářů do české mediální sféry.

Adam ČERNÝ, předseda Syndikátu novinářů ČR, spolupracovník Hospodářských novin
--------------------
Jsou tady dva, jsou tady dva paralelní procesy, které se vzájemně prolínají a ovlivňují. První je výměna majetkové struktury českých médií, kdy na začátku byli zahraniční investoři, protože tady nebyl žádný kapitál domácí, který by mohl investovat. Bod číslo 1. Nyní jsou tady domácí investoři, to znamená, že se místní podnikání, silní podnikatelé stávají majiteli médií. To je velmi složitá situace. Francouzi by o tom mohli vyprávět, zvláště ti, kteří pracovali v listu Figaru například, anebo možná dneska v Le Monde, který si koupil Daniel Křetínský. A druhá věc je, která ztěžuje tu situaci velmi, je nejmíň 10 let trvající krize médií, protože média nevydělávají, nejsou tam peníze, to znamená, že jsou závislá na vnější podpoře, to znamená na těch podnikatelích a to tu situaci velmi ztěžuje, velmi komplikuje a do toho se promítá zhoršující se atmosféra ve společnosti a tady si nedovolím připomenout, že už první inaugurační projev prezidenta Zemana obsahoval nejméně třetinu, ve které v podstatě novináře, všechny, bezezbytku, aniž by jmenoval konkrétní příklady...

Tomáš DRAHOŇOVSKÝ, moderátor
--------------------
No, komentátoři, kteří ničemu nerozumí. To nemusí být všichni.

Adam ČERNÝ, předseda Syndikátu novinářů ČR, spolupracovník Hospodářských novin
--------------------
Ne, nebyl tam nikdo pojmenován...

Tomáš DRAHOŇOVSKÝ, moderátor
--------------------
Ne, to se omlouvám...

Adam ČERNÝ, předseda Syndikátu novinářů ČR, spolupracovník Hospodářských novin
--------------------
... ale pro mě bylo podstatné tehdy, a to mě velmi vyděsilo, dvě věci, že je srovnával s organizovaným zločinem a že tomu přítomní tleskali. To je pro mě symptom zhoršování situace ve společnosti, konfliktu mezi médii, ale i mezi částmi společnosti, pro a proti. Viděli jsme to na tom, jak vypadaly některé televizní debaty letos na jaře, po pěti letech. Takže si myslím, že to, jak, v jakém stavu jsou novináři, je součástí toho, součástí té situace. Ještě jedna, snad pozitivní, poznámka. Zase na druhou stranu je vidět, že se daří vznikat možná novým projektům, které ukazují, že tady jsou lidé, kterým záleží na tom, aby vznikala nezávislá média.

Tomáš DRAHOŇOVSKÝ, moderátor
--------------------
Tak tolik pohled nejenom Syndikátu novinářů na stávající kauzu Čapí hnízdo a nejen na ni. Adam Černý každopádně byl s námi. Mockrát díky a mějte se hezky.

Adam ČERNÝ, předseda Syndikátu novinářů ČR, spolupracovník Hospodářských novin
--------------------
Díky za pozvání. Na shledanou.

Tomáš DRAHOŇOVSKÝ, moderátor
--------------------
Na shledanou.


Prezident Zeman: pověřím znovu Babiše

16.11.2018 - ČT 24 (20:00 90' ČT24)

Tomáš DRAHOŇOVSKÝ, moderátor
--------------------
A pravda je taková, že samozřejmě prezident vyslechl za tato slova kritiku od opozičních poslanců, ostatně ztělesněno i ve slovech Jiřího Miholy, která jsme vyslechli před malou chvílí. Tak pojďme do toho vnést, řekněme, nadstranický pohled, protože je s námi teď v Devadesátce vedoucí katedry ústavního práva z Právnické fakulty Univerzity Karlovy Aleš Gerloch, vítejte, pane profesore.

Aleš GERLOCH, prorektor Univerzity Karlovy, vedoucí katedry ústavního práva, Právnická fakulta UK
--------------------
Dobrý večer.

Tomáš DRAHOŇOVSKÝ, moderátor
--------------------
Také jeden z diváků se ptá, zda to umožňuje ústava, tedy to prezidentovi opět pověřit Andreje Babiše sestavením vlády.

Aleš GERLOCH, prorektor Univerzity Karlovy, vedoucí katedry ústavního práva, Právnická fakulta UK
--------------------
Ústava to umožňuje, protože tím, že vláda dostala důvěru, se přetrhl ten řetěz, který ústava předpokládá, to znamená, že napotřetí jmenuje na návrh předsedy Poslanecké sněmovny, ale to je v případě, kdy i ten druhý pokus je neúspěšný. To nebylo, takže teď se začíná jakoby znova a je na panu prezidentovi, koho vybere.

Tomáš DRAHOŇOVSKÝ, moderátor
--------------------
Je to skutečně tak? Protože vy jste říkal, když se debatovalo o počtu pokusů po volbách, tak já jsem si s dovolením poznamenal přímo váš výrok: "Lhůta běží od voleb," /nesrozumitelné/ vlastně připomínám o tom, že do toho vstupují ještě další prezidentské volby a možná třeba tehdy se ještě nevědělo, zda ne další persona prezidenta. "Věcně bych považoval za správné, aby se do nastoupení do úřadu nového prezidenta vyčerpaly oba pokusy pro jmenování premiéra. Takže kdy se to tedy přetrhává?

Aleš GERLOCH, prorektor Univerzity Karlovy, vedoucí katedry ústavního práva, Právnická fakulta UK
--------------------
Tehdy, když vláda, která je jmenována, dostane důvěru Poslanecké sněmovny, čili hlasuje pro ni nadpoloviční většina přítomných poslanců. Jakmile dostane důvěru, tak vlastně končí ty pokusy, a když dojde k situaci, která eventuálně nastane, to zatím nevíme, že by byla vyslovena nedůvěra. Začíná to jakoby nanovo.

Tomáš DRAHOŇOVSKÝ, moderátor
--------------------
Z čeho to, prosím, vyplývá, protože ten text článku 68, konkrétně odstavce 4 je tento: "Pokud nově jmenovaná vláda nezíská v Poslanecké sněmovně důvěru, postupuje se podle odstavce 2 a 3 a jestliže ani takto nejmenovaná vláda nezíská důvěru sněmovny, jmenuje prezident republiky předsedu vlády na návrh předsedy Poslanecké sněmovny." Konec.

Aleš GERLOCH, prorektor Univerzity Karlovy, vedoucí katedry ústavního práva, Právnická fakulta UK
--------------------
No, právě, jestliže ani takto jmenovaná vláda nezíská důvěru. To znamená, napodruhé, jo, tak napotřetí potom už musí a ona získala důvěru, takže už nejsme v této situaci, ale nejsme ani po volbách. Možná bych připomněl v této souvislosti, že pokud by byly nějaké předčasné volby, ty mohou mít mimo jiné vyvolány kvalifikovanou většinou, nejméně třípětinovou většinou poslanců, tak potom vláda po volbách, konkrétně po ustavení sněmovny po volbách musí obligatorně povinně podat demisi a pak se začíná znova. Čili tam zase by byla už jiná situace, teď jsme v rámci stále toho volebního období čtyřletého.

Tomáš DRAHOŇOVSKÝ, moderátor
--------------------
Rozumím. To je, jenom pro jistotu se zeptám, to je jenom váš názor nebo to je skutečně konsensus napříč všemi právními názory všech ústavních právníků, tušíte?

Aleš GERLOCH, prorektor Univerzity Karlovy, vedoucí katedry ústavního práva, Právnická fakulta UK
--------------------
Tady bych řekl, že skutečně je v tom si konsensus, neslyšel jsem, že by v tomto byl spor. Spor byl vlastně o tom, jestli by se vyčerpaly ty tři pokusy po volbách, to znamená, napotřetí by byl jmenován předseda vlády, sestavil vládu, ta by opět nedostala důvěru na návrh sněmovny, jestli to znamená, že prezident tedy musí rozpustit, nemusí, ústava v podstatě neříká, že by musel a zda tedy má další tři pokusy, nebo nemá, jo, takže pane redaktore, toto možná toto třeba diváci zaměňují s tou situací současnou.

Tomáš DRAHOŇOVSKÝ, moderátor
--------------------
Tak díky moc za vysvětlení, ale já přeci jenom se možná ještě k tomu prvnímu dotazu vrátím, protože ten směřoval přímo na jméno Andreje Babiše. Vy jste už říkal, pane profesore, že samozřejmě prezident je v tomto suverén a může jmenovat, koho chce de facto nebo pověřit koho chce, také byť pravda, tady částečně mimo ústavu, ale k čemu je pak parlament, když vysloví vládě nedůvěru, vládě vedenou konkrétním premiérem a přijde prezident a tomu to jakoby formálně nedůvěryhodnému premiérovi opět přiklepne právo sestavit vládu?

Aleš GERLOCH, prorektor Univerzity Karlovy, vedoucí katedry ústavního práva, Právnická fakulta UK
--------------------
Já to v současné situaci spíš chápu, možná se mýlím, jako určitý tlak prezidenta republiky, aby nedošlo k vyslovení nedůvěry, to znamená, že tam může být ten moment jaksi, který teď naznačujete, ať to rozhodnete jakkoli, a jak to bude v realitě, to by se vidělo. Prezident republiky by určitě měl konzultovat s představiteli politických stran zastoupených v Poslanecké sněmovně, jaké bude řešení situace. Čili nemělo by to být tak, že libovolně rozhodne a vybere úplně jakoukoli osobu a zase, pokud by se tedy klonil k tomu setrvat na svém, tak by to měl určitým způsobem zdůvodnit, protože jedna věc je, pokud se, abych tak řekla, mluví a druhá, pokud je rozhodnuto, že vláda nemá důvěru, je třeba připomenout možná, podle české ústavy nelze hlasovat o důvěře jednotlivému členu vlády, a tady se bude hlasovat o vládě jako celku a staví se ta otázka někdy tak, že tedy nemá být pan Andrej Babiš předsedou vlády, ale že jinak jakoby to zas tolik nevadí a že se respektuje to, že tedy hnutí ANO má většinu tak dále ...

Tomáš DRAHOŇOVSKÝ, moderátor
--------------------
A to je ale možná interpretace, protože v okamžiku, když odstupuje předseda vlády, tak odstupujme i celá vláda, takže to spojení tady přeci jenom je.

Aleš GERLOCH, prorektor Univerzity Karlovy, vedoucí katedry ústavního práva, Právnická fakulta UK
--------------------
Ale to je jiná situace. Čili hlasovat se bude o důvěře, respektive tady nedůvěře tedy celé vládě, a to je třeba také zohlednit, jo, čili to si myslím, že některé strany budou zohledňovat i tuto situaci. Jiná věc by byla, kdyby se hlasovalo o nedůvěře jednotlivýmu členovi, tedy předsedovi vlády, a to co, říkáte, je situace, kdy se sám předseda vlády rozhodne odstoupit a potom z ústavy se dá dovodit výslovně to tam řečeno není, že to znamená, že celá vláda končí, ale to zase bych řekl, že je dost jednoznačné tento výklad, protože ústava říká: "Prezident republiky jmenuje předsedu vlády a na jeho návrh ostatní členy vlády." To znamená, že jmenuje-li nového nebo i staronového předsedu vlády, on musí navrhnout nové složení třeba zase staronové teoreticky a vláda musí předstoupit před sněmovnu a požádat o důvěru. To je důležité, tak tam je ta vazba ke sněmovně.

Tomáš DRAHOŇOVSKÝ, moderátor
--------------------
Ale přeci jen třetí cesta, kterou prezident teď také naznačil a v minulosti ji také několikrát zopakoval. Není rozdíl mezi vládou, která důvěru má a která důvěru nemá, nebo která je v demisi, protože jediné, co tyto vlády spojuje písemně, je mandát 4letý. To řekl prezident v listopadu v roce 2017, předpokládám, že tento názor nezměnil.

Aleš GERLOCH, prorektor Univerzity Karlovy, vedoucí katedry ústavního práva, Právnická fakulta UK
--------------------
O tom se hodně diskutovalo i při určitých analýzách ústavního textu a zajímavý byl závěr, že není úplně jasné, když by tedy vláda v demisi nemohla vykonávat některé činnosti, byla nějak oslabena, tak které by to měly být a co by to znamenalo, když by bylo potřeba je vykonávat. Ústava, a to nejenom v České republiky, ale dost často ústavy v parlamentní formě vlády vycházejí z toho, že vláda je ten orgán, který musí být stále činný, že tedy tady musí ve státě být někdo, kdo funguje a že to je tedy ten orgán exekutivní, a proto převládá názor, že i vláda v demisi může vykonávat veškeré činnosti. Samozřejmě může se ta otázka znova otevřít a při změně ústavy se může uvažovat, je to v některých státech, třeba i ve Slovenské republice, toto se omezí a toto ta vláda v demisi nebude moct dělat a bude jaksi méně hodnotná a tím bude tlačena, i prezident republiky nakonec, aby to nějak urychleně řešil.

Tomáš DRAHOŇOVSKÝ, moderátor
--------------------
Tak to bude otázka na poslance za malou chvíli, jakým směrem měnit, nebo neměnit ústavu, ale já s dovolením, pane profesore, využiju toho, že vás tady máme, v jedné otázce, která s tím možná souvisí, možná nesouvisí. Není to tak dlouho, co o vás pan prezident hovořil jako o možném budoucím soudci nebo on o tom tak nehovořil, ale tak trochu krypticky odpovídal na otázky moderátora v televizi Barrandov, že by mu rozhodně nebylo proti mysli, kdybyste vy zasedl na potenciálně uvolněné místo v Ústavním soudu. Už máte nějaké konkrétnější informace?

Aleš GERLOCH, prorektor Univerzity Karlovy, vedoucí katedry ústavního práva, Právnická fakulta UK
--------------------
Zatím ne. Já vím o to, že byla položena otázka v tomto směru, pokud jde o tři osoby a pan prezident řekl, že to je, myslím, ze 2 třetin správně, takže ...

Tomáš DRAHOŇOVSKÝ, moderátor
--------------------
A přičemž jednu z těch tří potom vyloučil zase nepřímo tedy z té odpovědi, takže vy jste skutečně zbyl v tom finále.

Aleš GERLOCH, prorektor Univerzity Karlovy, vedoucí katedry ústavního práva, Právnická fakulta UK
--------------------
Situace je taková, že v současné době Ústavní soud je plně obsazen. Musela by tedy nastat situace, že se uvolní místo a potom ...

Tomáš DRAHOŇOVSKÝ, moderátor
--------------------
A o tom se hovoří, že jeden z ústavních soudců údajně z osobních důvodů by snad svůj mandát předčasně ukončil.

Aleš GERLOCH, prorektor Univerzity Karlovy, vedoucí katedry ústavního práva, Právnická fakulta UK
--------------------
Je to možné a pak nastane ta situace, o které hovoříte a pak samozřejmě by asi vznikla ta otázka, kterou zase ústava předjímá, to znamená, že prezident republiky navrhne Senátu, parlamentu ...

Tomáš DRAHOŇOVSKÝ, moderátor
--------------------
/Nesrozumitelné/, pane profesore, co předjímá ústava, ale já se ptám na něco možná trochu jiného, protože vy jste před několika týdny řekl, že by to byla čest, ale že jste o tom zatím jenom slyšel, tak slyšel jste už něco konkrétního přímo z Hradu?

Aleš GERLOCH, prorektor Univerzity Karlovy, vedoucí katedry ústavního práva, Právnická fakulta UK
--------------------
Od prezidenta republiky zatím ne.

Tomáš DRAHOŇOVSKÝ, moderátor
--------------------
Od někoho z okruhu prezidenta republiky?

Aleš GERLOCH, prorektor Univerzity Karlovy, vedoucí katedry ústavního práva, Právnická fakulta UK
--------------------
Ano.

Tomáš DRAHOŇOVSKÝ, moderátor
--------------------
Přijmete tuto nabídku, pokud přijde od prezidenta republiky?

Aleš GERLOCH, prorektor Univerzity Karlovy, vedoucí katedry ústavního práva, Právnická fakulta UK
--------------------
Počkám, až budu pozván a zjistím, za jakých okolností a jak to bude konkrétně časově a podobně, za jakých okolností by to bylo.

Tomáš DRAHOŇOVSKÝ, moderátor
--------------------
Rozumím. Pane profesore, omlouvám se za tématickou odbočku, ale díky, že jste z odpovědi neutekl. Aleš Gerloch byl s námi. Mockrát díky a mějte se hezky. Na shledanou.

Aleš GERLOCH, prorektor Univerzity Karlovy, vedoucí katedry ústavního práva, Právnická fakulta UK
--------------------
Na shledanou.


Propuštění Tomáše Březiny

18.11.2018 - ČT 24 (22:32 Týden v justici)

Jiří VÁCLAVEK, moderátor
--------------------
A pojďme dál. Městský soud v Brně v pondělí vyhověl návrhu státního zástupce a podmíněně propustil z vězení Tomáše Březinu. Připomínám, že ten jako spolupracující obviněný pomohl rozkrýt kauzu takzvané lihové mafie. Ve vězení byl 3,5 roku, teď má před sebou 7letou podmínku.

Markéta BOČKOVÁ, redaktorka
--------------------
Právě Tomáš Březina je příkladem toho, že svědectví a spolupráce člověka přímo zapojeného do nezákonné činnosti mohou pomoci k odhalení i objasnění komplikovaných kauz. V takzvané lihové mafii vedené jeho bratrem Radkem Březinou měl Tomáš Březina na starost evidenci nedaněného lihu. Jako spolupracující obviněný pomohl odkrýt na 30 případů. Když od odvolacího soudu před rokem odešel se 6letým trestem, neskrýval zklamání.

Tomáš BŘEZINA, spolupracující obviněný /8. 6. 2017/
--------------------
Je to jasný signál všem spolupracujícím obviněným, budoucím, jak se k tomu soud potom postaví, protože zdejší soud absolutně nepřihlédl k rozsahu mé spolupráce.

Markéta BOČKOVÁ, redaktorka
--------------------
K tomu naopak přihlédl na jaře Nejvyšší soud, a dal za pravdu argumentům obhajoby i ministra vnitra, který ve prospěch Březiny podal stížnost.

Ivo KOUŘIL, předseda senátu, Nejvyšší soud ČR /19. 6. 2018/
--------------------
Jsou zde odkrývány další trestné činy dalších osob. A to všechno jsme považovali za potřebné pak v konečném důsledku zhodnotit i v jeho prospěch.

Markéta BOČKOVÁ, redaktorka
--------------------
Právě to je podstatou institutu spolupracujícího obviněného. Za to, že přispěje k odhalení a usvědčení ostatních pachatelů a zároveň se sám dozná, může očekávat nižší nebo dokonce žádný trest. O tom ale rozhoduje až soud.

Pavel FRYŠTÁK, advokát spolupracujícího obviněného Tomáše Březiny /19. 6. 2018/
--------------------
Jestliže tady nebude fungovat to, že bude jakási předvídatelnost, tak nikdo soudný do toho prostě nepůjde.

Markéta BOČKOVÁ, redaktorka
--------------------
Přestože se v poslední době o spolupracujících obviněných mluví například v souvislosti se známými kauzami Davida Ratha nebo jízdenek na pražskou MHD, ucelená statistika využívání tohoto institutu zatím neexistuje. Nejvyšší státní zastupitelství má k dispozici jenom data od jeho zavedení v trestním řádu v roce 2010 do poloviny roku 2014. Za tu dobu šlo nejméně o 48 spolupracujících obviněných v 43 případech. Další tradici má spolupráce svědků má spolupráce svědků a obviněných v anglosaském právním systému. Odtud proniká na evropský kontinent. Podobná pravidla mají Slováci, Maďaři i Poláci. Na spolupráci s vyšetřovateli v září přistoupil například někdejší šéf kampaně Donalda Trumpa Paul Manafort obviněný z daňových podvodů nebo spiknutí proti USA. I on vyměnil výhled na nižší trest za přiznání.


Ukradený svátek

19.11.2018 - Lidové noviny (Názory)

ÚHEL POHLEDU Čím dál více dnes promlouvají kádrováci a politruci. Dostane 17. listopad podobu snadno manipulovatelnou?

V oblasti historie lze říci, že politici na co sáhnou, to zkazí. Třeba 17. listopad uzákonili jako Den boje za svobodu a demokracii. Myslí tím rok 1989 a někteří přitom řeční tak bojovně, jako by se tím zákonodárným aktem sami zařadili mezi ty bojovníky. Alespoň se tak každoročně pýří, a jeden z nich dokonce prohlásil, že to je pro něj „nejkrásnější svátek“. Jak je možné to říci o dni, který je památkou na Jana Opletala a na všechny, kteří byli v roce 1939 nacisty zavražděni či jinak postiženi? Tato vzpomínka je „bolševickým“ způsobem překřičena deklamací lidí, kteří z naprosté většiny vůbec o žádnou svobodu a demokracii nebojovali, jen se tak vezli, pokud byli tou dobou vůbec na světě.
Letošní rok je dvacátý devátý od změny režimu, ale žádnou velkou společenskou změnu nepřinesl. Pokračuje rozdělování společnosti nenávistí a agresí, ovšemže ve jménu pravdy a lásky a tolerance. Nebylo to poprvé, kdy byla veřejnost necelý týden před příležitostmi, kdy je obvyklé vyjít do ulic, injektována čerstvou porcí nenávisti. To časování je precizní: bacily se stačí rozmnožit, ale napadený nemá šanci se v tak krátké době účinně bránit. Nadto lidé vyjadřovali své politické požadavky organizovaně, jako kdysi na Prvního máje, vybaveni množstvím stejných plakátků a výkřiků.
Tak jednotně, až se to na sociálních sítích projevilo zhnusením části mladé generace, což jest vzhledem k záměru organizátorů kontraproduktivní, tudíž z hlediska vývoje demokracie nadějné!

Obhajoba barbarských skutků

Ataky, až provokace zní přitom od osob, které se zaklínají ochranou demokracie a svobody a naříkají nad hroznými poměry ve společnosti. Pak ukradnou a zahodí do koše kytice, položené některými politiky na místa slavnostních aktů, zatímco kytice jiných politiků tam ponechají. Názorně tak ilustrují, jakou kulturu demokracie si představují. Nic vlastního nenabízejí, ale ostatní je jim špatně. Vlastně ano, nabízejí – vzletná slova, gesta, proklamace.
Například Miroslav Kalousek obhajuje tyto barbarské skutky s odvoláním na „vyšší princip mravní“. Zřejmě se předtím nekoukl do zrcadla, aby vznikla šance, že se v něm probudí stopové množství povědomí o křesťanské zásadě o vyjmutí nejprve klády (třeba kasáren Jiřího z Poděbrad) z oka vlastního.
Do života společnosti začínají stále silněji promlouvat kádrováci a politruci, aktivističtí novináři už zase sestavují seznamy „jinak myslících“. Je velmi smutné zažívat normalizaci podruhé v životě. Tehdy se většinově dav zarovnával doleva, nyní zase doprava. Proto člověk, snažící se držet důstojnou životní linii, byl onehdá „pravičák“ a nyní, aniž by změnil kurz, je zase pro ty přeběhlíky „levičákem“. Nadávky a způsoby dehonastace jsou ale tytéž. To je jeden z příznaků blížící se krize.
Na druhou stranu je dobře vědět, že demokracie se formuje (doufejme i kultivuje) právě reflexí takovýchto střetů. Ne všichni politici v této situaci neobstáli! Například Jana Černochová, Jiří Pospíšil a Marian Jurečka neměli pro ty statečné protikvětinové odbojáře žádného pochopení, za což jim patří uznání, jakkoliv třeba s nimi člověk bude souhlasit v máločem. V tom je ale právě nesnadná krása demokracie.
Je totiž nebezpečí, že návaznost státního svátku na onen původní, „opletalovský“, se ztratí a svátek dostane už jen podobu snadno politicky manipulovatelnou. Protagonisty této manipulace jsou zejména ti, kteří prohráli ve volbách a nesmířili se s tím (zejména jejich sponzoři). Nyní ponoukají veřejnost k akcím rádoby spontánním, aby vyvinuli tlak zejména na premiéra. Ten by měl prý podat demisi, a to kvůli stále se množícím atakům, u nichž však jejich účelovost, až nepodloženost čouhá jak sláma z bot.
Například je již delší dobu rozšiřována cílená dezinformace, že prý na Slovensku premiér prohrál lustrační soud. Je to prokazatelný fake, protože slovenský Ústavní soud pouze zrušil možnost všech „vylustrovaných“, aby na ochranu své osobnosti žalovali Ústav paměti národa (ÚPN), aniž by stanovil, koho vlastně mohou občané žalovat. Do té doby proběhlo proti ÚPN mnoho soudů, avšak kvůli probíhajícímu Babišovu soudnímu sporu udělal slovenský Ústavní soud díru do slovenského právního řádu! Podobné případy přitom skončily před Evropským soudem pro lidská práva jasnou prohrou státu, což čeká i Slovensko, přestože ty precedenty musely být slovenskému Ústavnímu soudu známy. Můžeme se právem zeptat ministra vnitra Hamáčka, co dělá v této souvislosti ten „antifejkově“ specializovaný útvar na ministerstvu vnitra, který zdědil po Chovancovi?

Předsváteční osočení

Pak následovalo předvolebně zahájené trestní stíhání premiéra, které však stojí a padá s důkazem neformálních vazeb, jimiž velká firma údajně ovládala malou, což mohlo být doloženo pouze svědecky. Tak došlo k předsvátečnímu osočení, že premiér ukryl na Krym svého nemocného syna, aby nebyl policií vyslýchán (ten je přitom v postavení obviněného a může na svou obhajobu říkat, cokoliv se mu zamane). Různí „odborníci“ na tajné služby jsou přesvědčeni, že se to nemohlo obejít bez pomoci těch ruských, což by prý činilo premiéra vydíratelným.
Ve skutečnosti však premiér není vydíratelný ruskými tajnými službami, ale je vydírán českými politiky a novináři, kteří k tomu ještě bouří veřejnost. Názor, že spory v civilizovaném světě končí až před soudem, je interpretován jako nekritická podpora premiéra.
Nikoliv, nejde o premiéra, jde o charakter současných událostí. Ty lze totiž v jejich provázanosti a časování důvodně pokládat za nedemokratickou snahu změnit politickou realitu. Bylo by zlé, kdyby se právě svátek na oslavu demokracie stal jejím hrobařem.

Premiér není vydíratelný ruskými tajnými službami, ale je vydírán českými politiky a novináři, kteří ještě bouří veřejnost

Foto popis| Spor o květiny. Kytice některých politiků skončily v sobotu na Národní třídě v koši. Policie věc zdokumentovala. Foto autor| FOTO MAFRA – PETR TOPIČ

O autorovi| J A N S C H N E I D E R, spolupracovník LN

JAN SCHNEIDER

Babiš byl ve Švýcarsku za synem, ten píše o nátlaku

19.11.2018 - Právo (Zpravodajství)

Premiér Andrej Babiš (ANO) odjel v pátek brzy ráno do Švýcarska, aby se tam osobně setkal se svým synem Andrejem (35). Ten prý předtím opět poslal redakci Seznamu další e-mail, ve kterém si stěžuje na tlak, kterému čelí od své matky, se kterou žije a potažmo od svého otce. Babiš k tomu včera vydal na svém facebooku prohlášení.
Média o Babišovi psala, že svého syna neviděl od své svatby, která proběhla loni v létě na Čapím hnízdě. Sám Babiš to včera popřel.
„Potkali jsme se od ní několikrát a v Ženevě jsem byl za ním podruhé. Včera jsme spolu strávili asi pět hodin, povídali si a hráli šachy,“ napsal.
„Už pochopili, jak je novináři zneužili. Že se snaží zneužít mého nemocného syna a postavit ho proti mně,“ dodal.
Jeho syn však předtím žádal novináře o pomoc.
„Matka na mě začíná dělat tlak, protože můj otec určitě dělá tlak na ni prostřednictvím SMS. Ono to dost bolí, když váš vlastní otec říká, že o něčem lžete. Nevím, o čem mluvil. Můžu vám dát číslo svého švýcarského telefonu jako poděkování poté, co mě spojíte s vyšetřovateli,“ stálo prý ve čtvrteční zprávě pro novináře.
Jenže Babiš mladší, který trpí schizofrenií, prý následně přestal komunikovat a ani pak neotevřel redaktorům Seznamu, kteří se za ním znovu osobně vydali do Ženevy.
Naopak se před jeho domem při opakované snaze hovořit s ním setkali se zahraničním advokátem Andreje Babiše, který jim zakázal na místě natáčet pod hrozbou trestního stíhání s odůvodněním, že si to rodina nepřeje.
Skutečnost, že premiér Babiš jel za svým synem, s kterým jsou oba obviněni v kauze Čapí hnízdo, není podle dozorových pražských městských žalobců problémem pro další vyšetřování případu.
A to ani v případě, že Babiše mladšího policie dodnes i po více než třinácti měsících od zahájení trestního stíhání nevyslechla. Předtím ho chce totiž nechat vyšetřit znalcem, zda je vůbec schopný účastnit se trestního řízení. K tomu ale potřebuje spolupráci švýcarských úřadů. Zakázat šéfovi Hnutí ANO mluvit se synem prý nelze.
„Andrej Babiš starší nemá uložen zákaz vycestování do zahraničí, může tedy z ČR vycestovat bez omezení,“ řekl serveru Euro.cz o víkendu mluvčí Městského státního zastupitelství v Praze Aleš Cimbala s tím, že ani není důvod žádat pro premiéra vazbu kvůli možnému ovlivňování svědků.
„V této části lze přiblížit judikovaný závěr Ústavního soudu, že musí být zjištěny konkrétní skutečnosti odůvodňující obavu, že obviněný bude ovlivňovat nebo jinak mařit objasňování skutečností rozhodných pro trestní řízení. Nepostačuje existence dosud nevyslechnutých osob,“ sdělil Cimbala.
Babiš junior nekomunikuje ani s českou policií, se kterou se chtěl původně spojit a která prověřuje jeho slova o loňském nedobrovolném pobytu na Krymu a Ukrajině jako podezření z trestného činu zavlečení.
Jak v pátek řekl ředitel pražské policie Jan Ptáček, policie se snaží informace ověřit pod dozorem Obvodního státního zastupitelství v Praze 1.
Poprvé se policie tímto zabývala na začátku roku, kdy jí Babiš mladší poslal e-mail, ve kterém psal o únosu.
Policisté tehdy v Praze vyslechli manžela jeho psychiatričky Petra Protopopova, o kterém premiérův syn hovořil jako o člověku, který ho unesl do zahraničí, a pak si nechali poslat fotografi i, na které je Babiš ml. na Slovensku se svou matkou a aktuálním vydáním denních novin. Případ poté odložili.
Protopopov přitom Právu řekl, že se o Babišova syna staral, tehdy tam jeli na výlet a v dané době ho nechal na Ukrajině o samotě s přítelkyní, se kterou se tam Babiš mladší seznámil.

Hamáček odmítl nasazení ÚZSI

Premiér Babiš vše považuje za kampaň, která ho má sesadit z premiérského křesla. Několikrát uvedl, že za natáčením novinářů ve Švýcarsku mohla stát rozvědka.
Ministr vnitra a šéf ČSSD Jan Hamáček ale včera v ČT vyloučil, že by s kauzou měla něco společného civilní rozvědka (ÚZSI), která pod něj spadá. Řekl, že pokud Babiš mluví o rozvědce, tak čeká, že to vysvětlí, nebo se omluví. Na otázku, zda by kauza Babiše ml. mohla znamenat pro ČR bezpečnostní problém, Hamáček odvětil, že by měl premiér svolat výbor pro zpravodajskou činnost. K případu by se tam vyjádřily všechny tři české tajné služby.
O víkendu také vyšlo najevo, že v souvislosti s kauzou Čapí hnízdo české úřady opakovaně požádaly o pomoc ty švýcarské.
Letos v dubnu žádaly o spolupráci na Vrchní státní zastupitelství v kantonu Curych, a to ve věci premiéra Babiše. Podle serveru iRozhlas.cz šlo konkrétně o zajištění bankovních podkladů. Není ovšem zřejmé, zda Češi chtěli podrobnosti o existujících účtech, nebo informaci, zda účty vůbec existují.
Už o měsíc dříve obdržel státní zástupce v Curychu jinou žádost o spolupráci, a to v souvislosti s výslechem Andreje Babiše mladšího. Serveru Echo24 to potvrdil mluvčí Spolkového úřadu pro justici Raphael Frei. Švýcaři ale právní pomoc pro Čechy doteď nevyřešili.

Foto popis| V koši skončila i kytice od prezidenta Zemana.

Radim Vaculík

Konec sporů. Ministr rozhodl o odškodnění klientů H-Systemu

19.11.2018 - Právo (Titulní strana)

Ministr spravedlnosti Jan Kněžínek (za ANO) se v minulých týdnech dohodl s asi šedesátkou členů sdružení Maják, které zaštiťuje část poškozených klientů zkrachovalého H-Systemu, na defi nitivním odškodnění za soudní průtahy. Každý dostane od ministerstva v průměru částku sto tisíc korun.
Na oplátku již nebude po státu požadovat žádné další peníze za neúměrně dlouhé trestní řízení, které trvalo přes třináct let a skončilo prezidentskou amnestií. Podle jejich advokátky Hany Marvanové jde o bezprecedentní věc a ministr si za to zaslouží uznání. O odškodnění klientů zažádala v roce 2013, krátce po uzavření případu. Od té doby se někteří poškození peněz od státu za nemajetkovou újmu dočkali, ale většina klientů narážela na rozdílnou praxi soudů a peníze nedostali. Až doteď.

Peníze do měsíce

Ministerstvo spravedlnosti se zaváže zaplatit přibližně šedesáti žalobcům satisfakci za nepřiměřenou délku řízení a žalobci naopak své žaloby vezmou zpět a uplatněný nárok budou pokládat za zcela vypořádaný,“ potvrdil Právu mluvčí ministerstva Vladimír Řepka.
„Za přiměřené zadostiučinění považujeme částku ve výši 18 tisíc za rok,“ uvedlo ministerstvo. (Pokračování na str. 7) Ministr odškodní klienty H-Systemu

(Pokračování ze str. 1) „Průměrná částka u většiny odškodňovaných nepřesáhne sto tisíc korun,“ dodalo ministerstvo s tím, že při výpočtu vycházeli ze stanoviska Nejvyššího soudu.
Pro okradené klienty H-Systemu, kteří požadovali za nemajetkovou újmu 250 tisíc korun, je to i tak satisfakce. Soudy totiž některým nepřiznaly nic, dalším pouze pár tisíc korun. „Ministr to nechal posoudit po právní stránce a zkonstatoval, že odškodnění za průtahy je na místě. Je to myslím první ministr, který se tím takhle zabýval, což si zaslouží ocenění,“ komentovala několikaměsíční jednání Marvanová. „Klienti jsou za to velmi rádi,“ doplnila.
Podle ní již podepisování dohod o narovnání začalo a peníze by se měly začít vyplácet do měsíce.

Nové žádosti neprojdou

Dohodou s žalobci ministerstvo uzavřelo jednu část složitého a léta trvajícího sporu, protože již nebude muset kvůli krokům soudů, jež celou kauzu natáhly, nikoho odškodňovat. Výše zmíněná skupina zhruba šedesáti klientů totiž byla jediná, kdo se státem kvůli tomu vedl spory.
Podle zákona si poškození mohou podat žádost o odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou průtahy v trestním řízení maximálně do půl roku od skončení řízení. V případě H-Systemu tak již nikdo udělat nemůže, protože Nejvyšší soud věc defi nitivně uzavřel v roce 2013 a nárok je tak promlčený.
„Lidé málo vědí, že mají právo na spravedlivý proces, což zahrnuje i právo na rozhodnutí v rozumné době. Pokud podle evropské judikatury trvá řízení déle než šest let, jsou v něm průtahy a náleží odškodnění. Je to náhrada nemajetkové újmy, takže to nijak nesouvisí s tím, že těm poškozeným byla způsobena škoda pachatelem,“ vysvětila právnička. Další peníze by tak lidé mohli časem získat z konkurzů vyhlášených na H-System či přímo na zakladatele firmy Petra Smetku, který si za vytunelování společnosti odseděl 12 let za mřížemi. Už dva roky je na svobodě.
Marvanová je přesvědčená, že kauza H-System a nálezy Ústavního soudu ukázaly na disfunkčnost soudní soustavy.
„Nejvíce to zavinil Vrchní soud v Praze, který tu kauzu opakovaně vracel zpátky, takže docházelo k soudnímu ping-pongu a vznikly tak průtahy v řízení,“ dodala Marvanová.

Průměrná částka u většiny odškodňovaných nepřesáhne sto tisíc korun ministerstvo spravedlnosti Ministr to nechal posoudit po právní stránce a zkonstatoval, že odškodnění za průtahy je na místě Hana Marvanová

Jan Menšík
Copyright © SOUDCOVSKÁ UNIE ČR 2011