Slovo soudce


Vážení a milí, kolegyně a kolegové, dlouho jsem hledala téma po letošní prázdninové číslo „Slova soudce“ a pro inspiraci jsem se začetla do předchozích pěti „Slov soudce“ mých předchůdců v tomto náročném roce. Uvědomila jsem si, jak hezky to moji kolegové z Republikové rady SU napsali a jaké další pěkné články náš stavovský časopis obsahuje. Od úvodního Slova soudce našeho unijního prezidenta o tom, co nás v tomto roce čeká, a že výkony soudců v 1. stupni v nalézacím řízení se zvyšují, pokud mají asistenta, až po slovo prvního viceprezidenta, že jedna ze 3 složek státní moci v uplynulém obtížném období neselhala, a že průchod práva byl zachován. O to více mne pobavila slova o tom, že „nejsou plody jako plody“ a jak se změnil pohled na šišky z borovice nebo jablka a švestky padající ze stromu přes plot na pozemek souseda či sousedky - za dřívějšího občanského zákoníku a nyní - od roku 2014 - podle nového občanského zákoníku. Sama jsem o tom už mnohokrát přemýšlela na chalupě, kde také přesahují větve ze sousedova pozemku a padají plody čerstvého lahodného ovoce.




Téma pro pravidelnou rubriku Slovo soudce mě napadlo poměrně snadno, a to v souvislosti s nutností pravidelné obměny, resp. doplnění stavu přísedících u našeho okresního soudu. Shodou okolností tato potřeba nastala současně s projednáváním novely zákona o soudech a soudcích Parlamentem České republiky.




Je to čest i závazek dostat prostor pro slovo. Před několika lety jsem jej dostal po mém prvním zvolení do republikové rady. Vzpomínám si, že jsem hledal leitmotiv pro úvahu a našel jsem jej v tehdy rezonujícím tématu ohledně přijatého občanského zákoníku. Tenkrát jsem byl na rozpacích z nových či spíše staronových právnických termínů a institutů, nakonec doba ukázala, že jsme se zorientovali v té obsáhlé a mnohdy nabobtnalé materii civilního práva. Nezbývá než lakonicky konstatovat, že generace právníků v tomto prostoru i před námi měly co dělat s překotnými změnami nejen v právu, ale i celé společnosti.




Vážené kolegyně a kolegové, zdravím Vás v měsíci květnu, který je dle gregoriánského kalendáře pátým měsícem v roce. Český název květen vytvořil filolog a překladatel Josef Jungmann v roce 1805, při překladu románu Atala aneb Láska dwau diwochů na paušti od francouzského spisovatele Chateaubrianda. V češtině se do té doby používal název máj, který jako jediné označení ze všech měsíců v roce nemělo slovanský původ. V mnoha evropských jazycích je název měsíce odvozen od latinského Maius (anglicky May, německy Mai, slovensky Máj), dle římské bohyně Maia, manželky Vulcana, boha ohně a kovářství. První den v měsíci římští kněží obětovali této bohyni březí prasnici, která byla v období antiky obětním zvířetem spojeným s plodností. Květen je měsícem lásky a zamilovaných. O prvním máji jako času lásky psal v roce 1836 český básník Karel Hynek Mácha (m. j. advokátní koncipient) v básni Máj.




Milí kolegové, v roce 2019 jsem se s vámi ve „Slovu soudce“ podělila o některé myšlenky, které mě napadly v souvislosti s novou občanskoprávní úpravou. Pravda, dnes již není až tak přesné nazývat ji novou, neboť jde o kodex z roku 2012, účinný od roku 2014. Z hlediska jeho aplikace a výkladu však o nové dílko stále jde, protože nadále vyvstává mnoho dosud neřešených otázek a judikaturu ohledně většiny z nich nelze do současné doby považovat za ustálenou. Pro sebe jsem si vyřešila „rohlíkovou anabázi“, nad níž jsem se zamýšlela v únoru 2019. Dospěla jsem k závěru, že i strouhanka je někdy potřebným „meziproduktem“ (to slovo se mi moc líbí, vypůjčila jsem si ho ze z. č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních) a trocha hladovění občas neuškodí. Proč se kvůli rohlíkům zabývat složitou právní úpravou odpovědnosti za vady, případně řešit odpovědnost za poskytnutí odborné rady. Nedávno mě však zaujal právní problém z mého blízkého okolí, při němž došlo ke konfrontaci staré a nové občanskoprávní úpravy a o ten bych se s vámi, pro pobavení v těchto obtížných covidových časech, ráda podělila.




Když jsme s kolegou probrali aktuální události minulých dnů, počínaje účastí na fotbalovém utkání přes zádrhele v očkování, výroky ministryně spravedlnosti a nákupem testovacích sad konče, hluboce jsem se zamyslela, jakému ožehavému aktuálnímu tématu se mám věnovat ve svém Slovu soudce na březen. Nebo snad se zaměřit na dlouhodobé, zásadní, základní a palčivé problémy justice a věnovat se některému odbornému tématu? Je toho přece tolik, co čeká na řešení, vylepšení, prodiskutování. Chtěla jsem po kolegovi radu. A on mi řekl: „Napiš něco pozitivního". No, to se lehko řekne! Všechno zlé je k něčemu dobré a co tě nezabije, to tě posílí... To se dobře říká, hlavně když se to zlé neděje zrovna přímo nám. Ale je opravdu potřeba se podívat, zda nám to zlé v jiném směru něco nepřineslo, v něčem nás neobohatilo, jaké cesty otevřelo, jaká poznání nám poskytlo a k čemu nás povzbudilo a inspirovalo. Samozřejmě, že strach, vztek, beznaděj a smutek jsou velmi silné emoce a velmi snadno vedou k rezignaci nebo odporu. O těch mluvit nechci, toho jsou plná média. Chtěla jsem se zaměřit na to, jestli opravdu nevylovíme pár malých jiskřiček, které se nám budou i pro následující období hodit.




Zdá se, že vše již bylo řečeno a napsáno, ale přesto mi dovolte pár slov. Do Soudcovské unie jsem vstoupila krátce po jmenování a vysvětlení kolegů, že soudce (rozuměj v tomto textu i soudkyně) nikdo (dostatečně) nezastupuje a nebrání. Od roku 2009 jsem byla průběžně svědkem toho, co bych nazvala zajímavým a pozoruhodným fenoménem. Soudcovská unie je dobrovolný spolek, kterému fandí přispěním činnostmi i financemi daleko víc soudců, než je aktuálně členů. Na rozdíl od různých neziskových spolků má Soudcovská unie pouhé dvě zaměstnankyně, které mají zcela nezastupitelné poslání. Celý organismus pak funguje díky obětavé činnosti celé řady soudců. Je tu synergie, která nemá obdoby. Zákon žádnou profesní komoru soudců neustavil a ani se o ní moc nikdy neuvažovalo. Zvláštností České republiky nejen v Evropě je (spolu s Rakouskem a Německem, se kterými nejsme na 100 % srovnatelní), že nemá žádný sjednocující orgán soudní moci, žádnou nejvyšší soudcovskou radu. Přesto Soudcovská unie žije více než 30 let, rozvíjí se, má důvěru a sílu jako žádný jiný dobrovolný spolek, soudci i nesoudci se o ni velmi zajímají.




I když se jedná o příspěvek na měsíc leden 2021, vzniká samozřejmě koncem prosince 2020, tedy v roce, který budeme jisto jistě hodnotit jako dobu, která nám připravila, a bohužel stále ještě připravuje, naprosto nevídané a jen obtížně představitelné situace, které nutně měly svůj dopad i na fungování justičního systému. Od jarního odročování téměř všech jednání až po projednávání věcí formou videokonferencí, a to v míře do té doby nevyužité. Zrádný virus samozřejmě postihl i pracovníky v justici, což opět vneslo do fungování soudů nemalé problémy, s nimiž se mnohde potýkají dodnes. Nicméně jsem přesvědčen, že i v této nelehké době soudy svoje poslání splnily a průchod právům tak byl zachován. Proto si ihned v úvodu dovolím vyslovit poděkování nejen všem soudcům, ale také veškerému odbornému a pomocnému personálu, za zvládnutí pracovních úkolů, které před ně tato doba postavila.




Opuštění konceptu jedince jako nedůležité části velkého celku, který se v našem geografickém prostoru ukázal být ve světle dvou světových válek a 40 let budování utopie zvané komunismus neudržitelný, vedlo k přiklonění se k opačnému extrému v podobě vyzdvižení jedince na piedestal – jako někoho, kdo je nadán všemi možnými právy podle jejich katalogu. Ale zjevně se pozapomnělo na to, že těmto právům musí odpovídat i závazky a povinnosti. Ono ani není divu. V době, kdy koncept univerzálních lidských práv vznikal, si totiž každý byl vědom svých závazků. Dnes jsou ale výsledkem takového přístupu práva bez povinností, moc bez odpovědnosti, elity bez přirozené autority, životy bez duchovního přesahu, komunity bez vnitřního života. Sloužit něčemu většímu, jedince přesahujícího, jeví se být něčím podivným a proto nerespektovaným. Odklon od tvrdých dat, argumentů a diskuse, která jedině dovoluje řešení věci a posun sebe sama je zjevný.




V souvislosti s přirozenou neustálou generační obměnou soudcovského stavu a též s připravovanou novelou zákona o soudech a soudcích se stále častěji zamýšlím nad současným způsobem výběru nových soudců. Možná i proto, že jsem v nedávné době dosáhl 35 let soudcovské praxe, bilancuji nad tím, jak to bylo za nás v jednotném systému justičních čekatelů, a jak je to nyní, a tiše pozoruji, čemu všemu jsou v současné době skuteční zájemci o soudcovskou funkci podrobeni. Nerad bych snižoval důležitost výběru osoby soudce a tím zlehčoval náročnost soudcovské profese jak po stránce odborné, tak s ohledem na nároky, které jsou kladeny na osobnost soudce. Proto jsem svou úvahu vedl tím, jaký by soudce vlastně měl spolu se splněním zákonem stanovených předpokladů být, a jak se tyto požadavky při výběru soudců v praxi ve většině soudních krajů ověřují.



Copyright © SOUDCOVSKÁ UNIE ČR 2011