O čem také vypovídá doba

Mgr. Stanislav Findejs, člen Republikové rady SU ČR, předseda Kolegia SU ČR 
pro elektronizaci justice   
  
     
Jaké poznatky nám přináší doba, ve které se nyní nacházíme? Nemíním řešit otázku toho, zda je či bylo dostatek ochranných roušek, respirátorů, ochranných obleků a podobně. Nemíním se také zabývat otázkou toho, jestli za to může ten či onen. Ve své podstatě je to vlastně jedno. Už se to prostě stalo a nejde to odestát. Důležité však je, co nám tato doba vypovídá o postoji lidí ke státu a státu k lidem.  

Zamysleme se nad otázkou, co by se asi dělo, kdyby podobná situace vypukla například ve třicátých letech. Kdyby vystoupil tehdejší prezident a oslovil by celý národ, jakým způsobem se má chovat, co má a nemá dělat, jak se má chránit a komu pomáhat. Mám za to, že toto vystoupení by bylo takřka celým národem přijato s respektem a důvěrou. Domnívám se, že od následujícího dne by lidé skutečně nenavštěvovali restaurace ani jiné podniky, nevycházeli by na korzo, když tehdy ještě nákupní centra nebyla, a dokonce by ani nehledali způsob, jak tuto situaci nějak obejít. Lidé by se tak zachovali hlavně proto, že by k nim promluvila respektovaná osobnost, jejíž slovo by bylo zákonem. Ne z důvodu kontrol a trestů, ale proto, že by to bylo slovo, kterému by prostě věřili. Protože to řekl prezident.

V kontrastu s tím bylo smutné vidět, jak vláda vyhlašovala jedno opatření za druhým, aniž by přesněji věděla, jaké dopady mají nová opatření na ta, která jim předcházela. Postupné zpřísňování restrikcí jdoucí v rychlém sledu za sebou, také do jisté míry vypovídá o tom, že stát nemá příliš velkou důvěru ke svým občanům. Již dopředu předpokládá, že občané budou vyhlášená opatření částečně obcházet nebo porušovat, a že někteří si z nich nebudou dělat vůbec nic. Celkově málo sází na to, že valná většina českého národa myslí na své blízké, příbuzné a známé, a že se bude chovat tak, aby je ochránila. Přirozeně ochránila, zejména proto, že se jim situace náležitě, srozumitelně a hlavně pravdivě vysvětlí. To v prvním období epidemie trochu chybělo a teprve postupně se to začalo napravovat. Co by se asi tak stalo, kdybychom se hned na začátku dozvěděli zásadní informace: je tady epidemie a tuto nemoc zatím neumíme léčit. Nemoc se přenáší osobním kontaktem. Nemáme dostatek ochranných pomůcek. Nemáme dostatek testů. A k tomu základní poučení: nikam nechoďte, abyste nemoc nepřenášeli, k testům se dostavte na vyzvání, pokuste se nějaké ochranné pomůcky alespoň doma vyrobit, než se nám je podaří dovézt. Když se nakazíte nebo máte obavu, že jste se nakazili, průvodní příznaky je možné zmírnit takovým nebo takovým způsobem. A k tomu přidat ujištění, že to všichni spolu zvládneme, když budeme rozumní.

Jistě se najdou takoví spoluobčané, kterým je to jedno. Ti však budou ostatní ohrožovat vždycky. Ať už tím, že nedodržují dopravní předpisy nebo dokonce nedodržují karanténu. Proti nim musí stát zasáhnout, protože na ně nic jiného než represe neplatí. Stát přece nesmí selhat ani ve své důvěře k občanům, ani ve své schopnosti vynucovat právo.

Opatření vlády jsou asi správná, nevím, na to opravdu odborník nejsem. Horší však je, že mnozí lidé nastavenému systému příliš nevěří. Sice respektují opatření, ale taky se náležitě předzásobí, i když jim to stát vymlouvá. Berou situaci do svých rukou, zařizují se podle svého uvážení, nečekají, že to za ně stát vyřeší. Což je sice na jedné straně dobře, na druhé straně to však vypovídá o tom, že lidé neberou vážně to, co se oficiálně říká. Zvykli si totiž, že o pravdivosti některých prohlášení se dá s úspěchem pochybovat. Není to důsledkem této konkrétní epidemie, jen sklízíme, co jsme dlouhá léta zasévali. Není to vizitkou jen této vlády, ale i mnoha předchozích. Je to vítězství kariérních politiků nad občanskou společností.

Proč to píšu sem. Protože takový stav je i naší vizitkou. Jsme součástí tohoto systému. Důvěra v soudy a soudce sice pozvolna a stále stoupá, ale stále v některých věcech zarážíme i my hřebíček do rakve důvěry ve veřejné instituce. Je vcelku jedno, že se mnohdy od veřejně činných lidí dozvídáme, že rozhodnutí soudu je znakem nepochopení problému, amatérismu, či, nedej bože, korupce. Že za to můžou všichni okolo, jen ten, co ve sporu prohrál, rozhodně ne. To je totiž věc těch, co to říkají. Je to věc jejich svědomí, ne našeho. My musíme umět jediné. Vždy a za všech okolností se postavit čelem k problému, a tedy i k mikrofonu a před kameru a jasně, srozumitelně a stručně vysvětlit, co nás k našemu rozhodnutí vedlo. Musíme dokázat svá rozhodnutí veřejně obhájit. To za nás žádný tiskový mluvčí prostě neudělá.

Stejně tak se musíme sebevědomě postavit tvrzením, která zasévají nedůvěru v justici. Je mi líto toho, že jsem nezaznamenal žádnou reakci na poselství prezidenta republiky přednesené v závěru roku. Uvedl, že soudy jsou jednou z brzd rozvoje společnosti. Nikdo z představitelů soudů ani Soudcovské unie neřekl, že takové tvrzení prostě neodpovídá skutečnosti. Vždyť i statisticky jsme v první polovině zemí Evropské unie, co se týče rychlosti projednávání soudních věcí. Dvě nebo tři trestní kauzy nejsou obrázkem stavu české justice. Jsou obrázkem stavu procesních předpisů, které umožňují rozmělnění a prodlužování sporu. My však neumíme v takové situaci komunikovat s veřejností rychle a srozumitelně, tak, aby bylo zřejmé, že věci se nemají tak, jak se o nich mluví. A tím se, na všem, co píšu, podílíme.

To, co dnes sledujeme, je krize důvěry. Důvěry státu k občanům a naopak. Občan politice nevěří a zařizuje se podle svého. Došlo ke zhrubnutí politické kultury, přestaly se respektovat zažité zásady a nepsaná pravidla, nejen v ústavním systému, když se opustil výklad věcí tak zřejmých a jasných, že nebylo nezbytně nutné jejich zakotvení do psaného práva. Tato pravidla a zásady se začaly buď ignorovat, případně překrucovat, podle toho, jak se tomu kterému z představitelů státu právě hodilo. Společnost se rozdělila a někdy to působí dojmem, že slušný člověk nechce s politikou nic mít. Stát primárně nevěří tomu, že občané budou dodržovat nařízení, která přijme. A proto pro jistotu přijme další. A tím hází všechny do jednoho pytle jako nerozumné a nezodpovědné.

Poučme se z toho. Ať z celé téhle nepříjemnosti vyjdeme o něco chytřejší a sebevědomější. Ať si znovu uvědomíme pozitivní sílu pravdivých informací, i když jsou nepříjemné a těžko se vyslovují. Budeme-li tak vystupovat my, můžeme to vyžadovat i od druhých.

Přeji Vám hodně zdraví.



Copyright © SOUDCOVSKÁ UNIE ČR 2011