Slovo prezidenta
Ohlédnutí za uplynulým rokem bohužel nelze začít jinak než vyslovením hlubokého zármutku nad oběťmi šíleného střelce, či spíše lidské zrůdy na Filozofické fakultě UK v Praze.
Čin, který nemá v moderní historii naší vlasti srovnání, snad jen s masovou vraždou kvalifikovanou jako obecné ohrožení Olgy Hepnarové v roce 1973, která úmyslně vjela s nákladním automobilem do občanů čekajících na tramvaj, osm jich usmrtila a dvanáct zranila. Mimochodem, jde o poslední popravenou ženu na našem území, k čemuž došlo v roce 1975. Mrazivé na této historické vzpomínce je to, že na její skutek odkazoval jako na svou inspiraci v roce 2005 Viktor Kalivoda, který zastřelil tři náhodné oběti a podle některých náznaků směřoval k něčemu podobnému, čeho jsme byli svědky letos. Ten byl v roce 2006 odsouzen na doživotí a v roce 2010 spáchal ve vězení sebevraždu.
...
Slovo soudce
Vážení přátelé,
pro většinu z vás, jak doufám, byly právě končící Velikonoce alespoň trochu veselé, přestože atmosféra ve společnosti obecně příliš veselá není. Kolega Punčochář se minulý měsíc zamýšlel nad umělou inteligencí a jejím vlivem na naši činnost. Já se pokusím tak trochu navázat, ale posunu se ke komunikaci současnější a obyčejnější.
Ačkoli se nepovažuji za urputného tradicionalistu, ani za nadšeného příznivce všech změn, čím dál více mám pocit, že nás moderní komunikační nástroje de facto oddělují. Na jednu stranu je skvělé, že se mohu snadno a rychle spojit s kýmkoli na druhé straně zeměkoule, na druhou stranu ale velmi často vídám rodiny, skupiny přátel apod., které jsou sice spolu na tomtéž místě, ale namísto společného hovoru mají v ruce či na ruce zařízení, jehož prostřednictvím jednotlivě komunikují nejspíše s někým jiným. Chápu, že je příjemnější číst/sdílet/diskutovat s někým, kdo je mi názorově/věkově/společensky bližší, než přizpůsobovat hovor tomu, s kým právě sedím u stolu. Jestliže se ale dlouhodobě uzavíráme do bublin a sítí obdobně prožívajících/smýšlejících osob, s nimiž se navzájem ujišťujeme o správnosti a důležitosti našich názorů a činů, ztrácíme schopnost poslouchat, vnímat a především respektovat názory a postoje někoho jiného. A to zcela pomíjím otázku, zda na dálku komunikující osoba skutečně existuje a je tím, za koho se vydává. Tak ale do značné míry odpadá korektiv a vliv vznikající přirozeně tím, že náš postoj musí v danou chvíli obstát v bezprostřední komunikaci s osobami, které nemůžeme prostě vymazat z adresáře, ale musíme s nimi svůj život sdílet. Toto je dle mého názoru jednou z příčin konfliktní společenské diskuse, která se naplno projevila výhrůžkami soudcům Ústavního soudu po vyhlášení plenárního důchodového nálezu. Náladu odpovídající sloganu - kdo s námi nesouhlasí, je náš nepřítel - určitě přiživují i mnohá média, ale nechuť naslouchat argumentům oponentů je bohužel téměř všudypřítomná. Ti z nás, kteří rozhodují v senátech, jistě ví lépe než já, jak přínosná, ale i devastující může taková diskuse být v závislosti na tom, zda je vedena se vzájemným respektem či ve snaze za každou cenu prosadit svůj názor.
...