Slovo soudce
Soudružky a soudruzi, vážení další čtenáři. Ne, nebojte se, nevracejí se pořádky více než 33 let staré. Chci použít tato slova ve významu, jež se používala v době, kdy Karel Marx ovládal pouze slova ee a ham. Jako označení lidí majících stejný zájem, sdílejících podobný osud. Jsme sami sobě soudruhy v talárech. Naším zájmem je, alespoň doufám, aby justice fungovala a práva tzv. šla. A osudem je nadneseně vševědoucnost, neboť při rozhodování nelze říct: „Já nevím, ať to rozhodne někdo jiný, kdo ví.“ My musíme vědět vždy.
Takže milí čtenáři, chtěl bych psát o věcech drobných až každodenních. Já taky rád čtu knihy nebo sleduji filmy o lidech (byť vymyšlených) s neobyčejnými osudy řešícími naprosto kardinální otázky. James Bond prostě musí zachránit celý svět. Filmy zabývající se každodenními problémy všech lidí se vší vážností se vysílají v artových kinech pro prázdné sedačky a já je nesleduji. Jako každý mám svých starostí i problémů z reálného života dost, ale chci řešit směřování světa. Bohužel svět je směsicí těch velkých a kardinálních věcí a těch věcí malých každodenních. Pozornost je však třeba věnovat oběma. Ty velké určují naše svobody, náš životní prostor, ty malé zajišťují naši spokojenost, naše naplnění, naši pozici uprostřed toho prostoru.
Zamyšlení první:
Již v roce 2006 spatřil světlo světa zákon č 1821/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), který s účinností od 1. ledna 2008 nahradil zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. I staromilci, mezi něž se tak trochu počítám, kteří na dosavadní úpravě oceňovali její jednoduchost, přehlednost a dobrý duch dávných časů (konkursní zákon v podstatě vycházel z prvorepublikového „Řádu konkursního, vyrovnacího a odpůrčího“ z roku 1931, jenž měl svůj předobraz v nařízení císaře pána z prosince 1914), museli uznat, že nový insolvenční zákon se pokouší poctivým způsobem řešit aktuální problémy, jež by bez příslušné právní úpravy byly obtížně zvladatelné. Zákonodárci tak v zájmu řádného chodu státu po dosti fundovaných diskusích přijali zákon, který měl v sobě ambici pomoci z krize velkým hospodářským subjektům (zavedením institutů moratoria a reorganizace) i běžným spotřebitelům, včetně živnostníků (oddlužením v obou jeho formách – splátkovým kalendářem i zpeněžením dlužníkova majetku). A je možné bez uzardění povědět, že záměr se celkem vydařil. Přinejmenším v případě dlužníků – fyzických osob se ukázalo, že schválený zákon sice není prost pochybení, někdy i celkem významných (například vůbec nezvažoval možnost oddlužení manželů), nicméně i v této ne zcela ideální podobě (ostatně co je na světě bez chyb) vykázal výborné výsledky.
Původně jsem zvažoval, že bych na tomto místě v aprílovém duchu navázal na slova kolegyně Kadlečkové z minulého měsíce a představil si republiku plnou sečtělých a poučených občanů, kteří jsou výborně finančně gramotní a půjčují si pouze na bydlení či obdobné výjimečně pořizované věci, přičemž své dluhy řádně splácejí. Jelikož ale související úvahy o smlouvách, jež mají být dodržovány, a dluzích, které mají být placeny, by mohly v dnešní realitě spíše než jako žertík hodný 1. dubna působit jako holá science fiction, raději se zaměřím na aktuálně znovu probouzenou unijní aktivitu – soudce do škol.
Asi není třeba ji dlouze představovat, neboť již název vše podstatné sděluje. V současné době se Republiková rada unie věnuje tomu, v jaké podobě, rozsahu a s jakou cílovou skupinou se této aktivitě budeme věnovat. Proto předesílám, že tyto řádky představují jen můj osobní názor.
Je březen – měsíc knihy. Již od roku 1955 je tento měsíc věnován knihám a čtení. Na přelomu tisíciletí se knihovny připojily ke kampani Březen – měsíc internetu, aby pak od roku 2009 nadále probíhala nově pojmenovaná kampaň Březen – měsíc čtenářů (zdroj: www.skipcr.cz). Jedné knize v širších souvislostech se budu věnovat v tomto textu.
Kdysi jsem četla knihu od Betty MacDonaldové „Kdokoli může dělat cokoli“ (originál Anybody Can Do Anything), tehdy ve slovenštině pod názvem „Mary a ja“. Stručně řečeno, kniha navazuje na patrně autorčinu nejznámější knihu „Vejce a já“ a líčí, jak se Betty MacDonaldová v době ekonomické krize ve 30. letech minulého století, po rozvodu s manželem, se svými dvěma dcerami nastěhovala ke své rodině do Seattlu, jak musela projít různá zaměstnání, aby se takzvaně protloukla a čelila nástrahám života. Již tehdy mě zaujala pasáž, která by mohla být učebnicí základů finanční gramotnosti.
Od prosincového zasedání Republikové rady, kdy se mi dostalo cti oslovit své kolegy prostřednictvím této rubriky, jsem přemýšlel nad tím, jak svoji úvahu pojmout a jakým vážným či aktuálním tématem se budu zabývat. V záplavě všech možných zpráv a informací ve všech možných i nemožných médiích jsem se nakonec rozhodl napsat pár slov o něčem úplně obyčejném a nevážném – o únoru.
Český název měsíce, jak je zřejmé z veřejně dostupných informací na internetu, jazykovědci odvozují od slova nořiti se, ve smyslu noření se ledových ker do vody. Význam slova únor se tedy vykládá tak, že jde o měsíc, v němž dochází k oblevě, lámou se ledy a noří se do vody. Ve většině jazyků se však název pro tento měsíc odvozuje od latinského slova Februarius, očistných svátků, které se konaly v polovině února.
Lednové Slovo soudce autora vybízí k tomu, aby bylo pojato jako bilanční shrnutí roku právě skončeného a novoroční zdravice do roku nastávajícího. Těžko se tomu ubránit – jen bilancovat a zdravit by však bylo laciné (či „levné“, jak říkával Jan Vyklický).
Kromě bilancování a zdravení se pokusím své slovo pojmout jako součást dialogu mezi justicí takzvaně „obecnou“ a ústavní, reprezentovanou soudem, u něhož momentálně soudím.
S potěšením mohu konstatovat, že tento dialog úspěšně probíhá, je živý, často emotivní, ale hlavně prospěšný – jak pro soudce, tak především pro účastníky soudních řízení a profesionály, kteří je zastupují. Pokračujme v něm.
Tak je tu opět prosinec. Čas rozjímání, dojímání se, hodnocení a tím pádem i šturmování. Protože, co se nestihlo do Vánoc, jako by nebylo. Vždycky si před Vánocemi vzpomenu na našeho souseda na patře v paneláku. Pokaždé, když Pavel vytáhl na čtvercovou (po celý rok klidnou) chodbu nějaké desky, barvy a udělátka a začal stloukat, brousit a natírat, bylo jasné, že se blíží Vánoce.
Všude slyšíme přání hlavně klidného a pohodového adventu. Jenomže je jasné, že aby si člověk mohl užívat pohody, klidu a kochat se, musí sebou pěkně hodit. Řečičky o tom, že je potřeba dát se do klidu, všechno vypustit, nehonit se, neshánět a nenakupovat podle mě nejsou upřímné. Je rozdíl mezi nesmyslným shonem a odpovědnými přípravami.
Téma platů administrativního aparátu soudů zní v této době napříč celou justicí i mimo ni a nezůstalo stranou pozornosti ani na 32. Shromáždění delegátů Soudcovské unie ČR konaného v měsíci říjnu v Táboře. Zde bylo mimo jiné konstatováno, že platové ohodnocení odborného a administrativního aparátu soudů je nedostatečné a zazněl jednomyslný požadavek, aby došlo k úplnému platovému zrovnoprávnění nesoudcovských pracovníků justice s ostatními zaměstnanci veřejné správy. Považuji za důležité zdůraznit, že byl vysloven požadavek „pouhého“ vyrovnání platového ohodnocení pracovníků justice s ostatními platy ve veřejné správě. Justice nemá žádné přehnané nároky, netvrdí, že práce v justici by měla být ohodnocena lépe, než ve veřejné správě, i když by si to nepochybně zasloužila pro svoji významnost a jedinečnost. Žádá pouze vyrovnání platů a to především proto, že přestává být konkurenceschopná na trhu práce a dlouhodobě se nedaří obsazovat pracovní místa schopnými lidmi. Lidmi, kteří budou odborně na výši, v justici zakotví a stanou se vůči ní loajální.
Nezávislost justice je vždy aktuální téma, po celém světě. Česká republika se naštěstí podobá například Rakousku, kde vládne přes kultivovanou diskusi poklidná atmosféra v justici i ve spolupráci s ministerstvem spravedlnosti. Ani v jedné ze jmenovaných zemí soudci nejsou trestně stíhaní a věznění pro porušení svobody slova (prezident rozpuštěné soudcovské asociace v Turecku Murat Arslan byl v roce 2016 vzat do vazby a poté odsouzen k trestu odnětí svobody na 10 let), perzekvovaní pro boj za nezávislost justice (jako v Polsku), ani nemusí opouštět svou vlast za odsouzení mocných lidí a politiků (jako v Guatemale); všechny tři zmíněné případy budou zmiňovány na setkání Mezinárodní asociace soudů v Tel Avivu v září 2022.[1]
Organizace spojených národů přijala dne 6. 9. 1985 v Miláně Základní zásady nezávislosti soudní moci.[2] K výročí jejich přijetí pan Igreja Matos, prezident Mezinárodní asociace soudců, řekl, že uprostřed útoků na soudcovskou nezávislost, které činí vlády některých členských států EU, nabývají opět tyto principy na významu. Soudcovská nezávislost stojí v centru pozornosti Evropského parlamentu i Evropské komise. V současné době je demokracie na ústupu. Tento trend ještě posílila pandemie covid-19.
Žijeme nyní v podivné, nikoliv v obdivuhodné době, v době, kdy dochází k mnoha společenským proměnám, otřesům našich civilizačních hodnot.
V posledních měsících se sice nad mnoha věcmi s radostí podivuji, pozoruji, že se obracíme k elementárním společenským hodnotám, humanitě, solidaritě. V naší rodině, u blízkých a přátel také vnímám, že mnohem více oceňují životní harmonii, rodinné souznění, sepětí s přírodou, prostě hloubku života.
Avšak bohužel před několika měsíci se rozpoutal blízko našich domovů válečný konflikt na Ukrajině, což mne skutečně trápí. Do České republiky přišli desetitisíce uprchlíků, hledající u nás bezpečí a ochranu. Mnoho z nás se zapojilo do aktivní anebo finanční podpory těchto lidí v nesnázích. Tedy i v této sféře se projevila prospěšnost naší unie, byť to rozhodně není naše základní aktivita. Děkuji všem, kteří pomohli jakýmkoliv způsobem.
Nepochybně je vše propojeno a vzájemně spolu souvisí a ovlivňuje se. Mnohokrát soudci řeší lidské osudy a problémy, svými rozhodnutími se silně dotýkají života jiných, často je zcela změní, ale i toto je naše poslání, společenský úkol soudní moci. Možná v každodennosti naší profese nedohlédneme rozsah dopadů našich rozhodnutí, ale rozhodně je často významný a společensky zřetelný.
Také aktivita členů unie je možná nepostřehnutelná na první pohled, ale při podrobnějším náhledu a hlubším zamyšlení je zřejmé, že se dotýká mnoha, nám třeba neznámých lidí.