Slovo soudce na říjen
Mgr. Milan Homolka, člen Republikové soudcovské rady SU ČR
Vážené kolegyně, vážení kolegové,
v průběhu předcházejících týdnů, když jsem uvažoval, jak přispět do této rubriky, mě napadlo několik témat. Ovšem každé jsem zavrhl v okamžiku, když se objevilo téma nové, o kterém jsem si myslel, že by bylo dobré podělit se o ně s vámi. Nakonec moji mysl zcela ovládla událost poslední, a to má osobní opakující se zkušenost s výběrovým řízením na funkci soudce u jednoho okresního soudu.
Náš soud totiž není výjimkou a nápad nových věcí je takový, že se stávajícím počtem soudců, ale i administrativního aparátu, se situace zvládá velmi obtížně. I my bychom šli raději cestou zvýšení počtu vyšších soudních úředníků nebo asistentů, ale bohužel naše město na konci republiky není tou správnou motivací pro absolventy právnických fakult ani Justiční akademie. Z toho důvodu je i v době, kdy stále silněji znějí hlasy o vysokém počtu soudců na počet obyvatel, asi jediným řešením jmenování dalšího soudce.
Stal jsem se tedy již popáté za poslední rok a půl členem výběrové komise. Vždy jsem si pokládal za čest účastnit se výběru nového kolegy. Ovšem první slova, která mě napadla okamžitě po oznámení, že jsem opět členem výběrové komise, byla slova „zbytečné a ztráta času“. Nikoli snad ve vztahu k výběrovému řízení samotnému či kvalitě uchazeče, ale ve vztahu ke způsobu přijímaní uchazečů do justice, zejména do funkce soudce. Znovu se mi vybavily předcházející čtyři pohovory, kdy všichni uchazeči, kteří prošli výběrovým řízením u našeho a někteří i u krajského soudu, neuspěli u psychologického pohovoru. Tito úspěšní uchazeči byli podle názoru členů komise připraveni po odborné stránce, a pokud je možné za krátkou dobu pohovoru alespoň trochu posoudit jejich osobu, splňovali i lidské předpoklady k tomu, aby mohli vykonávat tuto náročnou profesi. Přesto podle rozhodnutí psychologa ani jeden z nich nebyl schopen zastávat funkci soudce. Základním předpokladem pro podání žádosti ke jmenování do funkce soudce (samozřejmě při splnění zákonných podmínek), se tak stalo rozhodnutí psychologa. Z toho pramenil právě onen pocit ztráty času, kdy my se sice pokusíme vybrat schopného uchazeče, ale výběr bude zbytečný, neboť stejně rozhodne někdo jiný, fakticky s právem veta. I když nechci předbíhat výsledek psychologického pohovoru u posledního uchazeče, předchozí zkušenosti ve mně pouze zvýšily pesimistické nálady poté, kdy i tento uchazeč byl výborně připraven a splňoval odborné i lidské předpoklady k tomu, aby mohl zastávat funkci soudce. Teď s napětím očekávám, zda jsme se opět všichni mýlili a tato osoba soudcem být nemůže, nebo, zda je to konečně ten pravý i z pohledu psychologa.
O problému byly popsány stohy papíru, vedeno nespočet diskuzí a vyjadřovaly se k tomu osoby povolanější z našich řad, přesto jsem si dovolil trochu zaláteřit a podělit se o moje pocity. V sobě pak uchovávám naději, že brzy nastane doba, kdy hlavním kritériem pro jmenování do funkce soudce nebude rozhodnutí psychologa.
Přeji všem krásné podzimní dny.
Milan Homolka