Vážené kolegyně, vážení kolegové,
dovolil jsem si uvést slovo soudce věnované měsíci září verši mé oblíbené básně, které mi vždy se zářím vytanou na mysli. Tedy téměř každý rok, čím víc se cítím starší.
Ona to vlastně nejsou slova básně, nýbrž písně Mikyho Ryvoly „Září“, kterou do svého repertoáru zařadili folkoví Nezmaři. Ale takhle bez hudby to jako báseň zní.
Každý rok mě s odcházejícím létem tak nějak přepadnou chmury a stesk po končícím létě. Mám léto moc rád, zejména to justiční, prázdninové. Byť se soudní prázdniny nedrží a připomenou je jen někteří novináři v době absolutních okurek, přeci jen v době letních dovolených telefony zvoní o poznání méně, účastníci tolik nedorážejí, odloží své akutní starosti o jejich kauzy a kauzičky a odjedou někam pryč. Vůbec na soudě zavládne taková klidnější atmosféra (aspoň mi to tak připadá tady v útrobách Ovocného trhu), po chodbách se pohybuje méně osob, někteří soudci soudí a jiní ne a celkově se tep zpomalí. A i cesta z práce a do práce je v létě taková nějaká magičtější, z ulic zmizela auta a přibyly objížďky, kolikrát se podívám i do míst, kam jsem ani nečekal. I veřejná doprava má v létě své kouzlo, otevřenými okny proudí teplý vzduch a neúprosné módní trendy skýtají očím potěchu nad ladnými křivkami jindy nevídanými. A ta slastná dovolená, ať už jakákoliv, vedená do krajů blízkých či vzdálených, vydařená někdy více, jindy méně, avšak především po okraj naplněna zapomněním, že existuje nějaká práce, nenapsané rozsudky, neprotočené spisy. Léto je provoněno dálkami.
Pak do té idylky vpadne září. A soudní kolotoč se rozjede nanovo, se vší vervou a cirkusem. Mumraj a shon. Účastníci plni energie si vzpomenou, že před lety podali žaloby, ti, co je nepodali, se k tomu konečně dostanou, nevadí, že co žaloba – to originál, jenom na nějaké to pošramocené právo a právíčko nezapomenout. Opálení advokáti vlétnou do jednacích síní nabiti novou invencí, plni neotřelých argumentů. Honí se výkony, které v létě zaostaly a zas padni komu padni, hlavně skončit a jde se dál. Do práce se nedá dostat skrz zácpu, ochladí se a ladné křivky začnou mizet ve svetřících a bundách. Začne se brzo stmívat. Přijdou deště. Skončí prázdniny, děti musí do školy. Pes se po procházce musí umýt, aby mohl dovnitř. Září je nepohodlné, uběhané, spoutané a smutné. A z uvolněného a provoněného léta, zbyla už jen vzpomínka.
Možná mi namítnete, že září nemusí být tak zlé, že má svou laskavou tvář. Stříbrné nitky pavučin, měkké odpolední slunce, lesy vonící houbami. Posečená pole, první jantarové listy, burčáky a klobásy. Příroda ztichlá, vítající podzim. Čas sladkobolných toulek krajinou. A já Vám možná dám za pravdu, možná si i vzpomenu, že ten soudní mumraj je vlastně za hrob milovaná práce a také trochu droga, možná se zase začnu těšit na to lehké napětí, svírající podbřišek těsně před vyvoláním věci do jednací síně, možná se mi vybaví ta naše soudní prkna, co alespoň pro mě znamenají svět.
Ale přesto mi zas vytanou na mysli slova… V září, lásce už se nedaří… babí léto na tváři…
Přeji Vám, abyste měli příjemnější září, než bývá to mé.
Tomáš Mottl