Slovo soudce na květen

JUDr. Marcela Dortová, členka Republikové soudcovské rady SU ČR

Po avizovaném probuzení přírody a společenství justičního je zde prý nejkrásnější měsíc roku – květen. Moji kolegové se v úvodních slovech vyjadřovali k různým závažným tématům ve vztahu k justici a jejím problémům, k ministerstvu, ve vztahu k nám samotným – soudcům. Snad právě ten měsíc květen mi zabrnkal na strunu spíše lidskou než pracovní a rozezněl chorál mateřství.  Juj, to je to vzletné, ale nebojte se, nebude to óda na plození potomků za účelem vylepšení finanční situace rodiny. Již dlouhou dobu mimo jinou agendu soudím také mladistvé a od roku 2004 i nezletilé. Není to agenda oddychová, i když se používá jen necelá stovka paragrafů. Je to spíše útok na psychiku a občas má člověk pocit, že se zamotává do přediva života, že je dostáván do kolen. Když jsem mladistvé začala soudit, raději jsem se penzijně připojistila, protože skutečnost, že současná mládež by jednou měla vydělávat na moji penzi, se mi jevila tak realistickou, jako Červený trpaslík. Postupné přelévání stejných človíčků mezi nezletilými, mladistvými a těmi, kteří na poloviční výměru trestu již nedosáhnou, mi dávalo za pravdu. Jenže, najednou se to stalo. Jedna, druhá, x-tá žádost ze školy (ne jedné, ale škol základních i středních, odborných i gymnázií) o možnost účasti na hlavním líčení a žádost o nějaké to slovo k případu.  A studenti přišli, ale nejen to, ptali se, měli zájem o to, jak se paragrafy trestního zákona mohou dostat až k nim, jak je to vůbec se souzením malých dětí,  jak to a proč ono. Zůstávali klidně i potom, co jim skončilo školní vyučování. Najednou se moje optimistické já začalo šplhat na záda a potom i na ramena tomu pesimistickému, začalo zvedat hlavu a, a život se začal zase jevit z té lepší stránky. Možná, že to bylo i tím sluníčkem, které stále častěji nás pošimrá svým paprskem. Ať to bylo čímkoliv, jsem ráda, že se ze mě nestal škarohlíd. Pravda, penzijní připojištění jsem nezrušila, ale už nepropadám depresi, když vidím těhotnou ženu.  Ani nelomím rukama nad tanečními kreacemi těch mladých na různých CzechTek či jiných party, už vím, že to není epileptický záchvat, ani „tanec svatého Víta“, jak říkala moje babička. Už také věřím tomu, že „oni“ z toho jednou vyrostou  a chopí se povinností života. Možná, že některý z těch studentů bude také jednou zvažovat, zda-li se stát soudcem či se věnovat jiné profesi a přitom si vzpomene na své návštěvy u soudu. Bude se chtít stát odborně zdatným a přitom lidsky pokorným soudcem, protože naše profese nás nestaví nad ostatní lidi, jen nad jejich problémy, které musíme pomoci vyřešit.
 
            Přeji všem hodně sluníčka, optimismu a sil nejen k práci, ale do života vůbec.


Copyright © SOUDCOVSKÁ UNIE ČR 2011