Slovo soudce na únor
Mgr. Petr Hoček, člen Republikové soudcovské rady SU ČR
Marta Fiřtíková, jíž nedovedu říci ne a jejíž přání jsou pro mne rozkazem, mi onehdy volala a poručila, že prý musím napsat příspěvek na webové stránky, že jsem prý ještě nepsal slovo soudce. Nejprve jsem se strašlivě vyděsil, arciť grafoman, přeci jen psát do vážné rubriky vážných stránek vážné organizace vážný příspěvek, to není úplně moje parketa.
Potom se ale plíživě přikradl konec roku 2006 a dostalo se mi několik příležitostí začít uvažovat o tom, co že to mám vlastně napsat. SLOVO SOUDCE? Slovo snad. Ale soudce? Začal jsem o tom vážně pochybovat. Slovo c.k. meternichovského úředníka? Možná. Ale rozhodně ne vídeňského, ale tak někde od Sušice – nic proti Sušickým, samozřejmě. Ke všem těmto úvahám mě inspiroval jeden kolega, říkejme mu kolega Fleisig. Někdy v prosinci proběhla pravidelná porada s vedením soudu. Mimo jiné, jak jest zvykem, byl sdělován obsah porady u pana krajského předsedy. I dověděli jsme se, že až na této poradě se řešilo, proč že jeden ze soudců, kolega Fleisig, v měsíci listopadu skončil 19 civilních věcí. To mě zarazilo. Ne, že bych nevěděl, kolik že dle nepsané normy skončit měl. Jen jsem se mu divil, že si právě v měsíci listopadu nedal pozor, když zrovna tenhle měsíc byl asi pod drobnohledem vedení. No, není divu! Kdo by se také nestal podezřelým a sledováníhodným, když třeba předchozí tři měsíce skončil celkem 150 věcí. Kolega Fleisig lomil rukama, dělal udivené obličeje, dožadoval se spravedlnosti! Ha J, u soudu! Chabě argumentoval, že jiní z nás se k číslu devatenáct blíží několikrát do roka. On že prý pořád dělá čtyřicet padesát. Právě! Takovýto propad a osobní selhání je přeci samozřejmě nutné podrobit kritice. Pokud možno marxistické. Nejlépe zdrcující. Hlavně veřejné. No nic, soudce (úředník) Fleisig se zastyděl, vzal si kritiku k srdci a v prosinci skončil 91, doufajíc, že na další poradě bude jeho výkon oceněn. Bude? Nebude? Dočká se nějakého ocenění či uznání? Na poradě? Krajské? Porada zatím nebyla, odpověď nezná on ani my. Kolega Fleisig doufá, že snad tentokrát nebude znovu terčem kritiky, pročpak skončil tolik moc! Absurdní? Snad. Neuvěřitelné? V justici – nikoli. Nicméně kolega Fleisig nezahořkl, je přeci ústavním činitelem, byť drobným – jedním ze dvouapůltisíc kamínků, z nichž jest vystavěn třetí pilíř státní moci. To si musel stále připomínat, když musel hned na to v prosinci psát, stejně jako my všichni ostatní, ponížené supliky na správu soudu a škemrat, zda by si nemohl převést pár usmolených dnů dovolené do dalšího roku. Rozčiloval se, chodil po chodbách, po kancelářích kolegů zvěstoval své rozčilení. Že prý jsme ústavní činitelé, že co je to za systém, který nutí soudce k takovýmto nedůstojnostem. Jářku, kolego, procitni! Soudci? Snad čistě gramatickým výkladem toho slova. Chodíme soudit. Ano, tak jsme soudci. Možná by ale měl být vynalezen jiný název pro naše povolání, protože nezasvěcenec, nedejbože cizinec, by si snad mohl myslet, že v případě soudce má před sebou člověka požívajícího jisté vážnosti a úcty. Nemyslím teď ze strany spoluobčanů. Vyjma těch, kterých se bezprostředně a nepříjemně dotklo naše řemeslo, musím z vlastní zkušenosti říct, že mezi obyčejnými slušnými lidmi máme možná lepší kredit, než si zasloužíme. Bohužel, jak všichni víme, obyčejní slušní lidé chodí do práce, nelezou do politiky. A tam je tomu bohužel jinak. Samozřejmě, pryč je snad doba, kdy si některé političky dělaly body veřejnou neadresnou kritikou justice. Svoje pohrdání námi nám dávají najevo jinak. Lépe. Latentně. Plíživě. Neoblomně. Oklikou se vrátili ke známé pravdě, aťsi my máme tu svoji nezávislost, když oni mají naše peníze. V tomhle jsem kolegovi Fleisigovi musel dát za pravdu. Před dávným dávnem jsme byli ústavními činiteli. Měli jsme stejný platový zákon jako oni, požívali jsme stejného zabezpečení v nemoci jako oni. Dnes se snad smířili s tím, že přiznané platy nelze snížit. Byť to pro mnohé muselo být bolestné poznání. Ale budiž. Raňme tedy nepřítele na jiném citlivém místě. Ano, lze argumentovat tím, že když je nemocná třeba soudružka učitelka, taky dostává běžnou nemocenskou jako ostatní. Snad. Ale za ní si její práci, její třídy, rozdělí kolegyně, takže po návratu maximálně opraví písemky. Rozhodně nemá skluz, nenaučené děti jí nikdo nestrká do budníků či na parapety oken. A poslanci. Kdo z vás trpí stařeckou nespavostí jako já, nechť si v noci pustí přenos z parlamentu. Přečasto to běží na ČT2. Nejprve možná nuda, ale když tomu propadnete, když se stanete pravidelným divákem, je to možná zábavnější než erotika a napínavější než Rodinná pouta. Jen kolik poslanců tam je! A kolik jich tam není! Vždy, když na to koukám, tak si tak říkám, jak to ti kluci dělají? Když tam nejsou, jak si odpíchnou příchod a odchod? Předpokládám totiž ve své naivitě, že stejně jako já, kolega Fleisig i ostatní naši soudci, si i poslanci povinně odpichují příchod, odchod, poledne, nemluvě o tom, že většinu času, kdy by mohli pracovat, jistě jako my tráví zdůvodňováním toho, proč že není ještě doděláno to či ono. Tohle všechno kolegu Fleisiga hrozně štve. My zkušení se ho pořád snažíme uklidnit, otupit ostny jeho odporu. Až bude v justici dostatečně dlouho, nebude se divit. Nikdy. Ničemu. Nikomu. Jestli se nám to podaří? Nevím. Ale neustaneme v tom! Tak přísaháme!