Slovo soudce na říjen

Mgr. Petr Černý, člen Republikové soudcovské rady SU ČR
Když nejstarší parlament na světě Althing rozhodoval roku 1000 našeho letopočtu o tom, zda Island bude křesťanskou zemí, vypadalo to na občanskou válku. Na jedné straně stály šiky těch, pro něž byl už jen jediný Bůh, na druhé straně přibližně stejný počet pohanských válečníků ve vikingských přilbách. Parlament se nemohl dohodnout. Nakonec udělal zvláštní rozhodnutí. Pověřil hlavního pohanského náčelníka, aby rozhodl. Dal mu jednu noc na rozmyšlení. Je to zvláštní, ale ten pohanský náčelník druhý den ráno řekl, že Island bude křesťanský stát. Jeho pohané se nevzbouřili. Zahodili zbroj a hromadně se nechávali křtít. V okolních teplých vřídlech, samozřejmě.
 
Když přemýšlím o našem životě na začátku 21. století, tisíc a šest let od časů onoho  odvážného a prozíravého pohana, zjišťuji, že se jaksi nedostává podobné odvahy a prozíravosti v naší zemi. A přitom máme být na co hrdi. Na statečného, v oněch časech svým chováním poněkud nepatřičně působícího panovníka Václava, jenž po své smrti stal se svatým, i na dalšího panovníka Václava, který až při biřmování přijal jméno Karel, a byl z boží vůle český král a německý císař. A otec vlasti. A na druhého otce vlasti, který v důchodovém věku 68 let a pár měsíců přesvědčil svět, že malinká Československá republika kdesi v Evropě není nesmysl.
 
Není nějak v módě nahlédnout na náš život, každodenní starosti i naší práci z jiné než naučené perspektivy. Není v módě uznat, že jsem se mýlil, a ctít názor druhého, když ho bez uražené ješitnosti mého majestátu objektivně shledám pravdivým. Často si kladu otázku, kdy se průměrný soudce může stát vynikajícím soudcem, kde je ta hranice? Co mohu udělat pro to, abych se jím stal? V čem se ti opravdu dobří odlišují? Myslím, že to není tolik o tom, kolik kdo zná právních předpisů a judikatury. Je to o schopnosti pohlédnout na projednávanou věc pohledem práva, ale jinak, z výšky, v kontextu s dalšími vztahy, okolnostmi a podmínkami,  s pokorou, pohledem nezaujatého, tolerantního a skromného člověka. Pár jich znám. A jsem moc rád, že jsou.
 
Co my ostatní? Musíme se od nich učit. Každý den, při každém našem rozhodování musíme pamatovat na to, že na nás záleží, zda právo bude právem a ne posvěceným bezprávím. Já vím, někdy to nejde. Někdy jsou právní předpisy tak nedokonalé, že se s tím nedá nic dělat a my cítíme, že nemůžeme rozhodnout spravedlivě. Ale stojí za to podívat se na věc jinak, z výšky, v kontextu s … . Třeba nás něco napadne.
 
Budeme si připomínat 88. výročí vzniku Československé republiky. Myslím, že bychom měli děkovat všem těm, kteří ji zakládali a bránili. Hodnoty, které představovala, a Česká republika představuje, jsou někde okolo nás i dnes, byť se na ně možná někdy zapomíná. Soudci zde nejsou od toho, aby vládli. Nemají určovat směřování země, nemají bojovat mečem. V jejich rozhodnutích je však budoucnost. Minimálně těch, o nichž rozhodují. A ti si zaslouží, aby o jejich věci bylo rozhodováno s náležitou péčí. Nebude se o nás psát v učebnicích historie, ale dovolím si tvrdit, že jaká bude justice, taková za čas bude i společnost. Musíme ale táhnout za jeden provaz a dbát o naše dobré jméno. Jak svoje, tak justice jako takové.
 
Bylo ošklivé počasí onoho 6. prosince 1197. Přemysl Otakar, později označený jako I., vyrazil s žoldáckou armádou z Míšně proti Vladislavu Jindřichovi, tehdy vládnoucímu knížeti a svému bratrovi, aby ho zbavil vlády a možná i života. Vladislav Jindřich mu vyjel naproti, svolal větší vojsko, zaujal výhodnější postavení. Ale útočníky nepobil. Měl dost toho věčného soupeření, úskoků a násilí. Nabídl bratrovi spolupráci a svůj trůn výměnou za kousek Moravy. Asi tušil, že by vyhrál. Ale za jakou cenu? Spousta jeho nejlepších mužů by padla, bratr také. Pokud by přežil, musel by ho dát popravit. Jak by se potom křehký stát bránil? Čím by se stal? Vezme si bratrovu smrt na svědomí?
 
Nevzal. Stal se prvním moravským markrabětem, založil klášter na Velehradě, s bratrem spolupracoval. Jeho bratr vybudoval hrdý a významný stát a Markrabství moravské bylo roku 1212 Zlatou bulou sicilskou mlčky učiněno součástí Království českého. A přitom měl Vladislav Jindřich důvod bratra nenávidět. V tom samém roce ho totiž Přemysl Otakar uvěznil.  Vladislava Jindřicha osvobodila až česká šlechta po smrti jeho bratrance, knížete Jindřicha Břetislava.
 
Proč se tak onen pohanský náčelník a přemyslovský kníže rozhodli? Inu, podívali se na věc jinak, z výšky, v kontextu s … .
 
Přeji vám vlídný říjen 2006


Copyright © SOUDCOVSKÁ UNIE ČR 2011