Slovo soudce
Výběru soudců jsem se v rámci úvodníku (neboli Slova soudce) věnoval již dvakrát. Poprvé v únoru 2016, následně počátkem roku 2018. Ještě před třemi lety byla situace otevřená a nebylo příliš zřejmé, jakou cestou se bude tato pro fungování justice zásadní otázka ubírat. K realizaci zamýšlených novinek, majících vést ke zrušení justičních čekatelů a asistentů, specializaci justiční zkoušky či vzniku „všemocné komise“ pro výběr soudců, nakonec nedošlo.
Pěkně se nám to rozjíždí. Před dvěma lety jsme se začali chovat podle pravidel nového civilního kodexu. Získali jsme právní osobnost, jako fyzické osoby jsme se stali člověkem, bylo nám uzákoněno přirozené právo brát se o vlastní štěstí a štěstí své rodiny a stavba se stala součástí pozemku. Musíme být více ostražití při ochraně svého majetku, protože nedej Bože, aby někdo „nabyl“ náš majetek za úplatu v dobré víře od osoby, které svědčilo oprávnění jen proto, že to odpovídalo zapsanému stavu ve veřejném seznamu.
Když se za ním dne 20. ledna 1942 zavřela brána koncentračního tábora, byl velmi studený den. Kdyby měl teploměr, zjistil by, že je – 18°C. To však bylo häftlingovi č. 14653 celkem jedno. Ještě když večer usínal, nevěděl, že jeho 794. noc od zatčení na koleji na Letné bude v táboře ta poslední, a teď se těšil, že své brzké narozeniny stráví se svými nejbližšími. Možná si vzpomněl na 18. leden 1940, kdy celý tábor, asi 10 000 vězňů, stál při sčítání v třicetistupňovém mrazu v pozoru na apelplatzu, dokud se nenašel pološílený starý vězeň, kterému se jen nechtělo do zimy. Když byl po několika nekonečných hodinách objeven ve sklepě na brambory, všichni si mysleli, že už budou moci jít alespoň do nevytápěných baráků. Nemohli. Během toho dne a následující noci zemřelo 1 500 vězňů, spousta přeživších měla omrzliny, mnohé postihl zápal plic. I häftlinga č. 14653. Možná se ještě ohlédl a při pohledu na nápis o práci a svobodě si řekl, že o tom, co prožil, nikdy nebude mluvit. Možná si to řekl jindy, ale v každém případě to dodržel. Neřekl nic manželce, dětem, ani mně. I když jsem ho o to prosil…
V srpnu, pětadvacátého, by se dožil úctyhodného věku dvaadevadesáti let JUDr. Miloš Tomsa, CSc. Excelentní právník, noblesní a laskavý člověk, milý kolega a pro mnohé i dobrý kamarád (snad se do té privilegované skupiny mohu též počítat).
Jenomže, nestalo se tak. Jakoby si v průběhu července budoucí oslavenec vše rozmyslel a tak nějak, po anglicku, se trvale vzdálil. A někteří z nás postupně začali zjišťovat, jak moc chybí. Za sebe jsem si to přiznal hned v úterý čtyřiadvacátého července, byli jsme totiž domluveni, že ve čtyři odpoledne zajdeme, ještě s kolegou Jiřím, jak Miloš říkal, „na pívo“. Měl jsem tyto dýchánky rád a teď je s tím konec. I s mým předsevzetím, že budu spíše jen naslouchat, když hovoří starší.
Jak vůbec začít Slovo soudce, když mám navázat na úvahy svých kolegů, kteří je publikovali přede mnou. Odborných pojednání každý čteme dost a dost, a já nemám takový talent, abych si nalila skleničku, podívala se z okna a vyšla ze mne úvaha o stavu české justice, potažmo o celé společnosti. Rozhodla jsem se tedy popsat příhodu, které se mi stala o jednom podzimním víkendu při plánované túře Šumavou. Takovou túru bych doporučovala všem, kteří si chtějí vyčistit hlavu.
Milé kolegyně, milí kolegové,
dlouho jsem přemýšlela o obsahu svého příspěvku. Téma nakonec přinesly prázdninové události. Nebudu psát o extrémních teplotách, hodinách strávených dovolenkáři v odletových halách letišť, ani o obětech našich zahraničních vojenských misí. Z nebývale pestrého dění letošního léta (a to není ještě u konce, článek dopisuji 10. srpna) mě k námětu tohoto článku přivedla kauza diplomových prací našich ministrů a události, které následovaly po vyhlášení rozsudku Nejvyššího soudu ve věci dovolání správce konkurzní podstaty úpadce H-SYSTEM a. s. Josefa Monsporta proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu Svatopluk (pro zjednodušení dále jen „kauza H-SYSTEM“). V souvislosti se zmíněnými událostmi jsem se zamýšlela nad tím, jaká kritéria jsou skutečně akcentována při výběru na post ministra spravedlnosti. Jak chápe naše společnost, zejména představitelé moci výkonné a zákonodárné, pojem demokratický právní stát a základní principy jeho fungování? Co pro ně znamená dělba moci a v jejím kontextu nezávislost moci soudní? Jak pevná či naopak křehká je nezávislost justice v našem státě?
Právě jsem usedl na svoji oblíbenou letní terasu, abych si užil poledního slunce, dobře poobědval a napsal slovo soudce. Od okolních stolů ke mně doléhají přátelské nebo lehce pracovní hovory hostů, žádná pře na dohled, ideální čas odlehčit pracovní části své duše.
Jednoho zimního večera jsem vedl zajímavý hovor s počítačovými experty na téma možností elektronické analýzy rozhodovací činnosti soudů. Na všechny mé sebezapeklitější otázky, z mého pohledu až ze sci-fi světa, bylo jednoduše odpovězeno: „Ano, to bychom zvládli udělat, systém by to bez větších problémů dokázal.” Když jsme se s prohlubující se nocí dostali k možnostem realizace prodiskutovaného, dozvěděl jsem se, že realizace něčeho podobného byla před nějakým časem zavržena. Samozřejmě jsem se zeptal proč a dostalo se mi zajímavé odpovědi: „Protože si chceme zachovat možnost obalamutit soudce třeba iracionálními argumenty, abychom namísto 10 let dostali 7.” Na otázku, zda uvažovali o tom, že by mohla nastat i opačná situace, tedy že by i přes racionální argumenty dostali namísto 10 let 13, odpověděli: „Ne.”
Nu a teď k tomu, o čem chci napsat nejvíce.
Přikoupila jsem si malý pozemek. Nic moc, jen 29 m2. A tak mi nastala povinnost přiznat se k dani z nabytí nemovité věci. Stáhla jsem si formulář a začala vyplňovat. Formulář na první pohled vypadá jasný a zřejmý. Pokud vyplníš kolonku 29 záporně, přejdi rovnou na kolonku 42. Číst návod je zbytečné. Text je tam v podstatě stejný. Musím si vybrat ze dvou příloh. Jsem právník a volím správnou přílohu. Postupuji postupně kolonku po kolonce. Úplně vidím, jak tvůrce formuláře byl šťastný z toho, jak to dobře vymyslel. Určitě mu to připadá logické. Vše je srozumitelné dokud nedojdu ke kolonce směrná hodnota. Mám dvě možnosti. Buď zaujmout profesionální hrdost a nastudovat zákon nebo s prosíkem vyrazit na finanční úřad. Vyřešit to musím.
Proč o tom píšu?
„Nikdo pro justici nic nedělá“, tak tento povzdech jsem zaslechla nedávno od jedné kolegyně.
Myslím si však, že její pocit není pravdivý. Zapomínáme totiž na každodenní aktivity Soudcovské unie. Jsem její dlouholetou členkou. Vnímám, jak se výrazně stupňuje její vliv na změny v justici. Stále více členů unie prezentuje své názory v médiích. Prezidentka, viceprezidenti, čestní prezidenti i další naši kolegové se vyjadřují k aktuálním problémům v soudnictví a ke změnám právního řádu. Stanoviska unie vyžadují i ministerstva a zákonodárci.
Unie vytvořila několik interních odborných kolegií.
O čem psát jiném v tomto jarním období než o máji, o lásce, o Máchovi a jeho neslavnější básni Máj. V letošním roce je pro to ještě další mimořádný důvod. Rukopis Máje byl objeven během první světové války v Katusicích u Mladé Boleslavi v pozůstalosti obrozence Jana Nepomuka Krouského právě před 100 lety.