Slovo soudce


Propuklo léto a já ve své rozpálené kanceláři přemýšlím o slovu soudce na nastupující měsíc červenec. Různé myšlenky mi přicházejí na mysl. Všechny však mají něco společného s probíhajícím teplým ročním obdobím. Mimo nejvíce neodbytného ,,KLIMATIZACE!“, se mi často vrací představa jakékoliv varianty soudních prázdnin. To zejména, když sleduji obtížnost mého počínání při zajišťování potřebné nezbytné účasti mých milých mladistvých obžalovaných u hlavního líčení.




Sedím v Petrohradu na břehu Něvy a přemýšlím. O tom, co už během „pouze“ třísetleté historie Petrohradu viděla. Dřinu více než 40.000 lidí budujících z rozkazu cara na bažině nové město. Řada z těch „bezejmenných“ pak v základech města našla svůj hrob. Viděla však i vraždy carů či těch, kteří se cary měli teprve stát. Včera jsi carevič, dnes vězeň a zítra ... ? Zítra nebudeš vůbec. A řeka klidně plyne dál. Přímo na svém břehu vidí povstání Děkabristů, jejich porážku i kruté potrestání. I krvavá neděle se odehrála jen pár kroků od jejího břehu. Tehdy se ještě mrtví počítají „jen“ na desítky. Brzy bude hůř.




Vážené kolegyně, vážení kolegové, poměrně dlouho jsem přemýšlela o tom, jaké by mělo být téma mého příspěvku do rubriky Slovo soudce. Ačkoli vychází na květen - měsíc jara a lásky - bude se můj postřeh, vzhledem k aktuální zkušenosti, týkat věci až přízemní, totiž peněz. Působím na soudu, jenž není sice nejmenším v republice, rozhodně se však řadí mezi malé. Podle nových plánovaných počtů, by náš soudní okrsek mělo obhospodařit 9 soudců. Tomuto číslu odpovídá příslušný počet administrativního aparátu, kde je každý chybějící článek citelně znát.




Vážené kolegyně a kolegové, jak spokojená na svém soudě jsem, jaké máme skvělé podmínky pro svou práci, jak se nemusíme zabývat administrativní agendou, jak já i všichni kolegové cítíme podporu státní správy, která nad námi bdí, zejména jak o nás pečuje naše ministerstvo, jak s námi konzultuje všechny předpisy týkající si naší práce, jak nám je šije na míru. Znalí poměrů, tedy kolegové, si asi nyní pomyslí co za blázna má tento měsíc příspěvek do rubriky Slovo soudce, ostatní náhodní čtenáři musí závidět. Jak ráda bych něco v podobném duchu napsala a zejména četla v našem časopise a na našich webových stránkách. Bohužel, pokud jsem si pročítala v rámci hledání inspirace poslední příspěvky kolegů, nebyly vesměs příliš pozitivní a vesměs, rámcově řečeno, alespoň pokud jsem vše dobře pochopila, se výtky týkají našich ne příliš ideálních podmínek k práci.




Vážené kolegyně, vážení kolegové, využívám příležitosti, které se mi dostalo a chci se pár slovy věnovat často velmi opomíjeným, ale velmi důležitým osobám působícím v justici, kterými jsou přísedící. Tito soudci mne provázejí po celou dobu výkonu soudcovského povolání, neboť již 17 let soudím v I. instanci na trestním úseku, nejprve na okresním, nyní krajském soudu. Mohu říci, že za tuto poměrně dlouhou dobu jsem poznala řadu moudrých, uvážlivých a velmi pracovitých lidí. Přestože s nimi justice neustále počítá, jsou dle mého názoru na samém okraji zájmů. Je pochopitelné, že si především řešíme problémy, které se nás osobně dotýkají, na druhou stranu, jestliže chceme mít u každého soudu kvalitní sbor přísedících, měli bychom se věnovat i jejich postavení v justici. Zcela naivní je představa, že každý zaměstnavatel si bude považovat, jestliže jeho zaměstnanec vykonává funkci přísedícího. Opak je pravdou, celá řada mých přísedících musela (i přes mé intervence) opustit náš soud, neboť by prostě přišli o práci.




Vážené kolegyně, vážení kolegové, Především dovolte, abych Vám popřál vše nejlepší v novém roce. Zdraví, osobní štěstí a pohodu, ale také maximum nadhledu a pochopení pro „naše“ účastníky. Myslím, že většina z nich by soudy neotravovala, kdyby nemusela (což platí nejen pro nás trestní soudce). Tak jsem vám tuhle seděl na Žofíně a poslouchal pana ministra a jeho náměstky. Představovali celou řadu novinek, kterými chtějí justici zjednodušit, zrychlit, zkvalitnit. A já si připadal jak v předchozích měsících, kdy náš prezident (jasně, že myslím Jirsu) navrhoval zhruba totéž. Nicméně v průběhu celé konference, či spíše prezentace výrobků, jsem měl čím dál nepříjemnější pocit, že mi na těch novotách něco schází. Přitom názvy výrobků - elektronizace, odplevelení, zjednodušení procesních předpisů, jako by vypadly z mého justičního snáře. Došlo mi to až ve chvíli, kdy se jen kuse a nahodile zmiňoval návrh novely Zákona o soudech a soudcích. Došlo mi, jak málo jsou zpracovány argumenty pro nutnost změn, jak ministerstvu bez ohledu na osobu v jeho čele chybí jednotící představa cílového stavu soudnictví a jeho priorit. A podle mého názoru chybí i soudcům.




Vážené kolegyně, vážení kolegové. Dříve, než jsem začal pracovat na svém příspěvku, za účelem inspirace jsem si znovu přečetl některé příspěvky svých předchůdců v této rubrice. S jistou dávkou závisti se musím přiznat k pochybnostem o správnosti nápadu do rubriky také přispět. Avšak když už jsem se rozhodl, pokusím se zhostit záměru s nejlepším vědomím a svědomím. Tož se kochejte.




Vážené kolegyně, vážení kolegové, v průběhu předcházejících týdnů, když jsem uvažoval, jak přispět do této rubriky, mě napadlo několik témat. Ovšem každé jsem zavrhl v okamžiku, když se objevilo téma nové, o kterém jsem si myslel, že by bylo dobré podělit se o ně s vámi. Nakonec moji mysl zcela ovládla událost poslední, a to má osobní opakující se zkušenost s výběrovým řízením na funkci soudce u jednoho okresního soudu.




Vážené kolegyně, vážení kolegové, dovolil jsem si uvést slovo soudce věnované měsíci září verši mé oblíbené básně, které mi vždy se zářím vytanou na mysli. Tedy téměř každý rok, čím víc se cítím starší. Ona to vlastně nejsou slova básně, nýbrž písně Mikyho Ryvoly „Září“, kterou do svého repertoáru zařadili folkoví Nezmaři. Ale takhle bez hudby to jako báseň zní.




Vážené kolegyně a vážení kolegové, dovolte mi v polovině léta, kdy tento článek píši, a kdy má asi většina z Vás myšlenky spíše letně odpočinkové, zamyšlení nad jedním článkem, který ve virulentní podobě napadá paušálně soudcovský stav, nad článkem, jehož smysl jsem snad jen dobře nepochopil – nad článkem otištěným na tzv. komentářové straně deníku Mladá fronta Dnes dne 29. května 2007 pod titulkem „Bohové chodí v taláru“. Jeho autorem je komentátor Pavel Páral označený v tiráži jako vedoucí rubriky „Názory“ – takto se ostatně nazývá celá zmíněná strana. Dříve bývalo na této straně upozornění, že: tyto komentáře vyjadřují názory listu, což necituji, ale parafrázuji, protože je to již poměrně dlouho, co toto upozornění list vypustil. Nevím tedy, zda ještě komentáře zde otištěné vyjadřují názory listu či nikoli, ale myslím si, že možná někteří čtenáři (sebe k nim počítám), tuto komentářovou potažmo názorovou stranu jako stanovisko vnímají. Navíc si myslím, že takto čtený deník má i působnost názorotvornou. Sám jsem si často po přečtení četných komentářů říkal, že s tímto názorem se dá souhlasit, že je opřen o slušnou, logickou a korektní argumentaci.



Copyright © SOUDCOVSKÁ UNIE ČR 2011