Slovo soudce


Když jsem byl požádán o napsání slova soudce, měl jsem dost velký problém vybrat si zajímavé a přitom aktuální téma. A byla dost velká shoda okolností, že jsem narazil hned na dvě, která za zajímavá považuji. Prvním z nich je vzdělávání soudců. Přišlo mi na mysl, když jsem se před pár týdny zúčastnil semináře na téma „Etika v právu“. Sám jsem na tento seminář hlásil málem půl roku dopředu, protože jsem předpokládal, že plánovaná kapacita bude nedostatečná a zájemců bude mnohonásobně více.




Po avizovaném probuzení přírody a společenství justičního je zde prý nejkrásnější měsíc roku – květen. Moji kolegové se v úvodních slovech vyjadřovali k různým závažným tématům ve vztahu k justici a jejím problémům, k ministerstvu, ve vztahu k nám samotným – soudcům. Snad právě ten měsíc květen mi zabrnkal na strunu spíše lidskou než pracovní a rozezněl chorál mateřství. Juj, to je to vzletné, ale nebojte se, nebude to óda na plození potomků za účelem vylepšení finanční situace rodiny. Již dlouhou dobu mimo jinou agendu soudím také mladistvé a od roku 2004 i nezletilé. Není to agenda oddychová, i když se používá jen necelá stovka paragrafů. Je to spíše útok na psychiku a občas má člověk pocit, že se zamotává do přediva života, že je dostáván do kolen.




Vážené kolegyně a kolegové, ačkoliv jsem si vědom, že s počínajícím jarem se může dostavit též jarní únava, doufám, že těch několik málo řádků Vám nepřitíží. Nastupující roční období bývá vzletně označováno časem nových nadějí a zdá se, že to snad může platit též pro soudcovský stav a SU ČR. Po měsících nejistoty "kdo přijde" je v čele resortu spravedlnosti ministr, jehož vize se v mnohém překrývají s dlouhodobými představami Soudcovské unie o fungování justice. Samozřejmě, teprve čas ukáže míru tohoto souznění, věřím však, že se nevrátí doba, kdy byl ministr vnímán soudci podle toho, do jaké míry alespoň neškodil. Nicméně je zcestná iluze, že jen ministr, byť by byl sebelepší, vyřeší vše k naší spokojenosti, vždyť je zde nevyzpytatelný parlament a další ...




Vážené kolegyně a vážení kolegové, přeji Vám všem pěkné jaro. Navíc bych se s Vámi chtěl podělit o některé zážitky a poznatky, které by mohly být možná zajímavé zejména pro soudce z „vnitrozemí“. Předesílám, že mám tu čest soudit u Okresního soudu v Mostě, ale přípravnou službu justičního čekatele (čtyři roky) jsem absolvoval v Pardubickém kraji, což podotýkám jenom proto, abych nebyl brán vzápětí za slovo, že o situaci ve „vnitrozemí“ nemám ponětí.




Marta Fiřtíková, jíž nedovedu říci ne a jejíž přání jsou pro mne rozkazem, mi onehdy volala a poručila, že prý musím napsat příspěvek na webové stránky, že jsem prý ještě nepsal slovo soudce. Nejprve jsem se strašlivě vyděsil, arciť grafoman, přeci jen psát do vážné rubriky vážných stránek vážné organizace vážný příspěvek, to není úplně moje parketa. Potom se ale plíživě přikradl konec roku 2006 a dostalo se mi několik příležitostí začít uvažovat o tom, co že to mám vlastně napsat. SLOVO SOUDCE? Slovo snad. Ale soudce?




Vážené kolegyně, vážení kolegové, připadl mi krásný úkol oslovit Vás na Nový rok, přicházím proto s přáním pro celý rok 2007. To přání však nebude určeno jen Vám, ale neskromně i mně, protože jej také potřebuji.




Nedávno jsem si přečetl „Program emancipace soudnictví v České republice“ Kolegia předsedů krajských soudů a Městského soudu v Praze. Kromě jiných bodů, se kterými lze souhlasit a je zbytečné je podrobněji rozvádět, nalézá se tu však pasáž pod bodem 13) nazvaná „Kárná odpovědnost a odborná způsobilost soudců“, která si pozornost zaslouží. Uvádí se v ní, že před zákonodárcem stojí „obrovský“ úkol vyřešit situaci „špatných“ soudců, kteří jsou zde blíže charakterizováni jako ti, kteří jsou „čestní a pracovití, ale z různých například osobnostních nebo profesionálních důvodů na svou práci nestačí“ a přitom „na ně z těchto důvodů nedopadá zákon o kárné odpovědnosti soudců.“ Jako řešení se uvádí úvaha o větší kárné pravomoci předsedů soudů, přičemž vedle dosavadní možnosti udělit výtku se tu výslovně uvádí možnost odvolání soudce z funkce předsedy senátu.




Když nejstarší parlament na světě Althing rozhodoval roku 1000 našeho letopočtu o tom, zda Island bude křesťanskou zemí, vypadalo to na občanskou válku. Na jedné straně stály šiky těch, pro něž byl už jen jediný Bůh, na druhé straně přibližně stejný počet pohanských válečníků ve vikingských přilbách. Parlament se nemohl dohodnout. Nakonec udělal zvláštní rozhodnutí. Pověřil hlavního pohanského náčelníka, aby rozhodl. Dal mu jednu noc na rozmyšlení. Je to zvláštní, ale ten pohanský náčelník druhý den ráno řekl, že Island bude křesťanský stát. Jeho pohané se nevzbouřili. Zahodili zbroj a hromadně se nechávali křtít. V okolních teplých vřídlech, samozřejmě.




Skončily prázdniny a práce neubylo. Pro mne osobně byl vždy nejhorší počátek nového roku a počátek září. Předchází jim totiž období, kdy si tak nějak myslíme, že se spousta věcí asi vyřídí sama. „Podívám se na to po Novém roce (prázdninách)“, „Uděláme to po Novém roce (prázdninách)“ apod. Tyto věty známe všichni velmi dobře. Jenže přijde Nový rok, skončí prázdniny a my zjišťujeme, že se nezměnilo nic, jen máme zase méně času. S narůstajícím věkem se pozvolna stávám apatickým (může za to i mnoho neúspěchů v bojích, do nichž jsem se nadšeně vrhal) a tak už se ani na konec prázdnin a počátek nového roku netěším. Tím nechci nikoho odradit od toho, aby i nadále byl optimista.




Vážené a milé čtenářky a čtenáři, rád bych se s vámi v tento letní čas podělil o jistou úvahu týkající se té skutečnosti, se kterou se dříve či později každý z nás v blízké budoucnosti setká. V poslední době jsou opakovaně na stránkách odborného tisku, v médiích a koneckonců částečně již i v zákonné úpravě zdůrazňována určitá témata, jimiž se má česká justice nadále ubírat. V tomto ohledu mám na mysli zejména asistenty soudců, vyšší soudní úředníky a administrativní aparát tj. všechny subjekty, které mají tvořit tzv. tým soudce, který bude pro soudce vytvářet potřebný servis, tým, jenž by měl soudce řídit.



Copyright © SOUDCOVSKÁ UNIE ČR 2011