Slovo soudce


Tak máme po volbách, ve kterých jsme rozhodli tak nějak po česku, tedy aby se nikdo moc nerozčílil, což se nám tak nějak nepovedlo, neboť se někdo přece jen trošku rozčílil a tak trošku nám vynadal, že jsme volili tak, jak jsme chtěli. Nevím jak Vám, ale mě osobně je jaksi jedno, co se vytahuje týden před volbami, ale jedno mi není, jak se to několik let před nimi vede. Za své pětileté působení u soudu jsem zažil pět ministrů a to mi přijde dost. Poté, co byl pan ministr Němec přivítán na smetišti dějin (čímž nemyslím Českou advokátní komoru, kam poslední dobou propadnuvší politici míří) jen trnu, co nás potká příště. Služebně starší kolegové totiž tvrdí, že vyjma JUDr. Motejla to šlo od deseti k pěti a po posledním panu ministrovi už skutečně nevím, kdo by ho mohl ještě překonat.




Od okamžiku, kdy jsem na sebe vzala úkol napsat sloupek „slovo soudce“, jsem přemýšlela o tom, jaké téma si vybrat, když je jich nekonečná řada a jedno aktuálnější než druhé. Až ve Stráži pod Ralskem, kde probíhalo další setkání účastníků semináře na téma „práce s lidskými zdroji“, mne téma sloupku napadlo. Při diskuzi o tom, s jakými lidmi by měla justice pracovat, nám přednášející zdůraznil, že důležitý pro jakýkoliv záměr, a tedy i pro výběr lidských zdrojů, je cíl. Tedy přesné, jasné a stručné vymezení záměrů, kterých chce ten který subjekt dosáhnout. Subjektem je v tomto případě nutno rozumět každou jednotku, ve které dochází k ekonomickému, personálnímu či vůbec k jakémukoliv pohybu.




Muselo mi být připomenuto, že jsem na řadě a mám psát slovo soudce na květen, a protože jsem zapomněl, nevěděl jsem hned o čem. Tedy přesněji - co z toho, co jednomu táhne hlavou, stojí za hlubší zamyšlení – věděl jsem jen, že určitě není nikdo zvědavý na mé povídání o rozkvetlých stromech, ty si jistě každý vychutná sám nebo ještě lépe ve dvou. Témat by se jistě našlo dost. Přemýšlel jsem, jestli státní zastupitelství nechá prověřit všechny oslavy narozenin všech soudců, o tom, jak si Mgr. Radek Pokorný (pražský advokát) představuje nápravu justice pomocí obhajování rozsudků soudci před veřejností, i o kauze předsedkyně NS ČR (k té jsem se už vyjádřil: rozhodně odmítám názor, že jde o ostudu justice, jde o ostudu řízení justice a důsledek nerespektování principu dělby moci). A samozřejmě vděčným tématem je zvýšená předvolební aktivita.




Vážené kolegyně, vážení kolegové, připadl mi čestný úkol (samozřejmě příjemný) oslovit Vás v době, kdy se konečně příroda umoudřila a ukázala nám svou vlídnější tvář. To se však bohužel nedá obecně říci o situaci v naší zemi jako takové a především ne o té, která ovlivňuje, či by velmi ráda ovlivnila, justiční prostředí. Paradoxně to ve mně vyvolává vzpomínky na dobu před pěti roky. Tehdy jsem po několikaletém působení odcházela do justice z jiné instituce, mající značnou úroveň prestiže, která mi poskytovala co nejlepší pracovní podmínky, a tuto změnu jsem nadšeně vítala s pevným přesvědčením, že funkce soudce je to pravé a jediné, čemu se chci ve svém profesním životě věnovat.




Vážené kolegyně, vážení kolegové, bylo mi 26 let, když jsem se koncem roku 1993 stala soudkyní Obvodního soudu pro Prahu 8. Snadno si tedy spočítáte, že jsem byla dítětem tuhého komunismu. A co ve mně z té doby zůstalo? Mimo jiné poměrně silný odpor k tomu být někde organizována. Jak jsem se tak ale probírala hromadami spisů, četla mnohdy urážlivá odvolání proti mým rozhodnutím, sledovala neustávající mediální kampaň proti soudcovskému stavu a líbivá gesta politiků, spočívající v ukrajování našich výhod a házení špíny na naší práci všude, kde se jim to hodilo k získávání politických bodů, pochopila jsem, že nikdo jiný, než sami soudci prestiž soudcovského stavu nevybudují.




Vážení a milí kolegové, když jsem před rokem psala na naše stránky únorové zamyšlení, nikdy bych si ani nepomyslela, že letos je budu psát znovu a ještě jako první viceprezidentka Soudcovské unie. Věřte, že využít této příležitosti mi je velkou ctí a také potěšením. O našem shromáždění v Brně a o výsledku voleb, jak víte, informovala řada médií. Proto mě nijak nepřekvapilo, když mi volala má dlouholetá přítelkyně, aby mi blahopřála a zároveň se vyptávala, co přesně moje nová funkce obnáší, protože, když už to říkali i v televizi, nemůže jít o nic bezvýznamného. Hluboce jsem se zamyslela, jak nejlépe odpovědět a co nejpřesněji popsat, co mi nejspíš můj post v Unii přinese a pak jsem jí řekla, že je to především hromada práce navíc.




Proč jsem členem Soudcovské unie? A proč se vlastně snažím v ní i aktivně pracovat? Tyto otázky jsem si položil před shromážděním zástupců sekcí. Tehdy jsem je ještě odbyl jako notorietu, kterou není třeba dokazovat, a tedy si na ni ani odpovídat. Po svém zvolení do funkce viceprezidenta Unie se však obě otázky přihlásily znovu a naléhavěji. Pokusil jsem se nalézt odpovědi, o něž se chci s vámi podělit.




Kolegyně a kolegové, obracím se k vám na konci jednoho a počátku dalšího roku, v období, které je pro kvalitu soudcovského života nadějné příklonem soudců k mravním hodnotám (činem, který to dokazuje je etický kodex, přijatý na výročním zasedáním našeho sdružení). Žijeme tisíciletí v prostředí křesťanské tradice, jež prověřila určité mravní principy jako nejvhodnější pro záchranu lidské integrity. To nelze přehlédnout…




Když tak už několik dní přemítám nad tím, co by mělo obsahovat moje „slovo soudce“ na říjen, honí se v mi v hlavě různé (většinou zmatené) myšlenky. O čem? O tom, jaké bylo léto a že už mám napracovanou dovolenou? Mám psát o tom, co si myslím o CzechTeku a o zásahu policie na něm a o politickém pozadí….? To ale se soudnictvím moc nesouvisí (zatím). Nebo o tom, že jsem si před týdnem na tenise natáhla lýtkový sval – nebyl to ale tenisový turnaj na Celostátních soudních hrách, a tak to také není k věci… Co ale k věci je? Tak mě napadá, že psát rozsudky (i když je většinou příliš ráda nepíšu) je mnohem snazší. Je jasné o čem a o kom, je jasný skutkový stav a vím i to, jak a proč jsme rozhodli… Prostě to už asi umím, zatímco psát úvahu na říjen neumím.




Milé a půvabné kolegyně, vážení kolegové! Připadlo mi autorství jednoho dílu našeho seriálu s názvem Slovo soudce a vzhledem k době prázdnin, k době, kdy i činnost soudů je poznamenána dovolenými jak soudních osob, abych použil terminologii právních předpisů, především instrukce o důstojnosti soudního jednání, tak účastníků soudních řízení a tomu odpovídající atmosféře vládnoucí v soudních kancelářích, představoval jsem si, když na mě připadl právě tento díl, že stvořím odlehčené a pokud možno vtipné povídání o ničem, tedy něco objevného, jako že v létě bývá horko nebo naopak, že se léto nepovedlo. Druhou možností bylo zvolit téma zejména v době letní často omílané, a to téma soudních prázdnin, zavzpomínat na c. k. rakouské soudnictví a dovozovat prospěšnost takového institutu za jaký jsou soudní prázdniny považovány.



Copyright © SOUDCOVSKÁ UNIE ČR 2011